Ohlédnutí za Mezinárodním hrnkovým sympóziem 2001  
 
Chtěl jsem říct, že to bylo krásný. V hlavní roli fotograf Gabriel Urbánek
Marie Kohoutová - Fórum S - vydání 15/2008

Každý, kdo si někdy na výstavě zkusil vyfotit velký skleněný nápojový soubor ve skleněné vitríně, mi dá zapravdu, že fotit sklo je potvorná záležitost. Fotit sklo - je to umění nebo řemeslo? Nabízelo by se poněkud úhybné slovo kumšt, ale i to je obojetné – kunst jako umění, lidově kumšt jako fortel, fištrón, umět vzít za práci, zkrátka vědět, jak na to. Bylo to šťastné řízení osudu, když sklo začal fotit profesionální fotograf Gabriel Urbánek. A přestože začátky byly obtížné, neutekl od něj, aby realizoval vlastní umělecké vize. S jeho působením jsou spjaty už dvě generace sklářských výtvarníků, kteří jiného fotografa nechtějí, protože žádný, jak říkají, to neumí tak jako on. On sám tomu ale zvláštní význam nepřikládá a tak v odpovědi na otázku, jestli fotit sklo je umění nebo řemeslo, se přiklání bez váhání k tomu druhému.


 

Marie Kohoutová Moderátor:
Marie Kohoutová
Gabriel Urbánek Host:
Gabriel Urbánek

Marie Kohoutová Moje první otázka vás určitě nepřekvapí -
Gabriel Urbánek - jako že se mě zeptáte, jak jsem se dostal k focení?
Marie Kohoutová - přesně tak. Ani ne tak k focení samotnému jako k focení skla. Byla to náhoda, jakou nám s roztomilou moudrostí přináší osud, nebo jste si ho vědomě vybral? – že zkrátka budete fotit umění… Jsou fotografové, kteří ví, že chtějí fotit například divadlo, osobnosti, sport nebo přírodu nebo se věnovat dokumentární ba dokonce válečné fotografii.
Gabriel Urbánek Já jsem se ke sklu dostal jako slepý k houslím a sice tak, že jsem hned po maturitě nastoupil do Uměleckoprůmyslového musea v Praze. A jsem tu už čtyřicet let. Do té doby pro muzeum fotil Jindřich Brok, známý fotograf skla, nic jiného než sklo nedělal, a muzeum tím, že poprvé zaměstnalo fotografa, tak chtělo, abych fotil úplně všechno. Tak jsem se musel do skla pustit. Chodil jsem na grafickou školu, kde jsem se u Josefa Ehma, který strašně lpěl na řemesle, což bylo dobře, učil klasickou českou fotografii. Pro mou práci v muzeu byl Ehm dobrý základ. Zkoušel jsem, co sklo dělá, a ze začátku to bylo komplikované, s nikým jsem se neradil. Miroslav Vojtěchovský s Brokem spolupracoval čtyři roky, což byla pro něj dobrá škola, já bych u něj ale nevydržel. Učil jsem se sám, až jsem se to – snad, tedy alespoň doufám – naučil.
Marie Kohoutová Co je na focení skla nejtěžší? Světlo? Sklo si ho nárokuje určitým způsobem a fotografie taky – jsou tato dvě světla někdy v protikladu?
Gabriel Urbánek Nejdůležitější u skla, to se týká moderní skleněné plastiky, je nepodléhat laciným optickým efektům, které sklo dovede. Respektovat otázku svícení, které se v případě skla nedá ošidit jako u jiných věcí. Ale jak to udělat, to vám nikdo neřekne, alespoň pocitově u mých fotografií skla to nepoznáte. Každé sklo potřebuje jiné světlo – například barokní nebo vůbec historické sklo, kde musíte respektovat křehkost tvaru, barvu nebo jemnou rytinu, není o kumštu fotografie, je to otázka řemesla, měla by to být věcná fotka.
Marie Kohoutová Když vám sklářský výtvarník přinese své čerstvé dílo k nafocení, jak probíhá vaše příprava? – tedy nemyslím technická - studujete ho, promýšlíte, diskutujete o něm nebo naopak máte na něj vlastní názor? Jste nezúčastněným pozorovatelem a vidíte ho jinak. Nebo se čistě spolehnete na své zkušenosti, osvědčené postupy a dokonalost techniky?
Gabriel Urbánek Strašně důležité je se s výtvarníkem znát a vědět, co od objektu požaduje. A to záleží na typu výtvarníka. Například Jaromír Rybák, který se ponořil do art brut, nechce ve fotce zdůraznit vnitřní záření skla, ale slizkost těl mořských potvor, nemůžete je tedy moc nasvítit. Každý si myslí, že se sklo musí prosvítit – u Rybáka ale pracujete s povrchy skla, valéry barev a strukturou povrchu. U Libenského, jehož díla fotím už dvacet pět let, naopak využívám, že je to sklo a že se rozzáří a že svítí, což je normální vlastnost skla. Ale vždycky jsem mu říkal: „…ta věc není lampión, který lítá ve vzduchu, je to třísetkilová socha!“ Zaprvé to znamená, že musí být vidět, že je to masa hmoty, monumentální objekt, a teprve zadruhé se dodatečným světlem někde v detailu ukáže, že je ze skla, tedy někde v krajích se prosvítí. Vlastně pak Libenský tímto způsobem vyjadřoval hmotnost svých objektů. Další věc je ta, že foťák není filmová kamera, se kterou můžete objekt obejít a ukázat ho ze všech stran. Když mi výtvarník donese věc, musím najít jeden pohled, kterým se bude prezentovat. Na toto téma si promluvím s výtvarníkem, ale většinou se neshodneme. Tavená plastika vzniká dlouho, dlouho se brousí a dodatečně zpracovává a výtvarník je do věci moc zakoukaný a nemá odstup. Někdy tomu spíš svědčí nový čerstvý pohled. A v devadesáti procentech mi pak výtvarníci dají zapravdu – ne že bych byl tak geniální, ale nejsem ovlivněn vztahem k té věci. Co se týče osvědčených postupů při focení skla, ano - vím, že když světla rozestavím určitým způsobem, vždycky to vyjde.
Marie Kohoutová Umění fotografa může dílo velmi pozvednout a zvýšit jeho vizuální atraktivitu, nebo ho nechat jen tak a nic vlastního k němu nepřidat, nebo ho dokonce poškodit a zkreslit. Podíl fotografa na uměleckém dojmu z díla je často diskutovaná otázka zejména ve sklářských soutěžích – dílo je buď vybráno nebo není na základě zaslané fotografie. Je vůbec možné z dokonalé fotografie zpětně vyabstrahovat samo dílo a očistit ho od vlivu fotografa?
Gabriel Urbánek To je přesně, co říkám o efektech skla, kterých v ateliéru docílíte velmi snadno, ale například sběratel si věc kupuje v prostředí, kde efekty, jako jsou na fotce, nikdy nezažije, protože tam světelný park prostě není. Já se snažím fotku udělat tak, aby dílo bylo věrohodné, aby galerista, který si ho chce koupit, nebyl fotografií ovlivněn. Respektuji výtvarníka a to, co v díle skutečně je, nepřidávám nic ze svého. Je jasné, že se z jedné plastiky dá udělat sto fotografií a nikdo nepozná, že je to jedno dílo. Dávám na výstavy fotky skla, které bych mohl udělat jinak, ale nemám důvod. Sloužím sklu a ne sobě, nehojím si tím nějaké své mindráky, že neumím malovat nebo dělat sochařinu.
Marie Kohoutová Další velmi závažnou a diskutovanou otázkou je volba měřítka. Podle čeho ho volíte?
Gabriel Urbánek Některým věcem prospívá, když jsou ve výstavní síni nebo v architektuře - kus architektury vyvolá v divákovi představu o měřítku. Musí se využít prostředí, do kterého jsou zasazeny. U menších věcí, které mají architekturu v sobě, např. u plastik Josefa Marka nebo Vladimíra Bachoríka, se snažím docílit monumentalitu pohledem zespodu. Naopak z výšky se i velká věc srazí na malou. Problém měřítka je u zasvěceného pozorovatele patrný z povrchu – z povrchu například podle broušení pozná, jak velké to ve skutečnosti je. Když se mluví o měřítku, vždycky si vzpomenu na vtip od Vladimíra Renčína: „Dejte vedle něj krabičku cigaret, ať vidíte, jak velkej je to blbec …“
Marie Kohoutová Jak se změnila sama fotografie skla za posledních deset patnáct let? Vyrostla nová generace fotografů – jak vidí sklo oni?
Gabriel Urbánek O tom vám moc neřeknu, nesleduji to totiž, mám k fotografii okrajový vztah, i když mě to dlouho docela dobře živí.
Marie Kohoutová Jak tomu mám rozumět? Vás nezajímá fotografie? Nesledujete její současný vývoj?
Gabriel Urbánek Dělám fotografii, ale není to můj koníček. Nedělám ani žádné své výstavy volné fotografie. Tu jsem udělal výjimečně jen jednou v r. 1992 v Národním technickém muzeu, kde jsem představil fotografie ze Sevilly. Na světové výstavě EXPO ´92 v Československém pavilónu vystavovali Jaroslav Matouš, Marian Karel, Vladimír Kopecký a V. K. Novák a já jsem tam tehdy udělal na 50 svých volných velkoplošných fotografií. Byl to ode mě spíš just, lidi byli mylně informováni v tom smyslu, že to byl propadák a hrůza, tak jsem jim chtěl říct, že to bylo krásný. A pak to byla ještě jedna výstava s prof. Libenským, kdy uprostřed trůnila jeho známá věc, oranžová hlava, plus k tomu pět velkoplošných fotografií, na kterých ta hlava vypadala pokaždé jinak – od zářící skleněné plastiky po kamennou sochu, ty fotografie jsou uložené tady v UPM. Nikdy jsem ale s volnou fotografií nespojoval své ambice. Zajímám se o jiné disciplíny. Když mi bylo šedesát, bylo mi nabídnuto třemi institucemi, abych udělal retrospektivní výstavu svých prací. Proč? K čemu to je? Možná by si pár lidí řeklo – ten Urbánek to ale umí! Nebo – ten to ale neumí! – což je mi dost jedno. Udělal jsem jinou akci. Vydal jsem knihu o svém otci Gabrielu Urbánkovi, který byl lékařem, ale zabýval se malířstvím a sochařstvím na velmi vysoké úrovni. Zaangažoval jsem nejlepší odborníky – Jiřího Kotalíka, Jiřího Šetlíka, Rostislava Vaňka a další, a vydali jsme knihu jeho prací. Takže skutečně nemám ambice fotografa, nemám k tomu důvod, výtvarné umění hledám jinde. Miluji ale díla Josefa Sudka, Jana Svobody, mého kolegy, ale víc se tím nezabývám.
Marie Kohoutová Zajímají se vůbec podle vás mladí fotografové o sklo nebo umění jako takové?
Gabriel Urbánek K mladé generaci nevím, co bych řekl. Každý má spoustu starostí, aby se uživil, dělají všechno. Já jsem měl to štěstí, že jsem nebyl ekonomicky nucen fotografovat jeden den sklo, druhý den reklamu na mýdlo. Udělal jsem víc než sto publikací – sklo, porcelán, kameninu, historické hodiny, kubistické umění, užité umění… nebyl jsem nucen od této práce odbíhat. Ale všeobecně řečeno, v současnosti fotografům práce ubylo díky digitálním technologiím a mladí se nemůžou úzce specializovat. A pak je tu další problém – kde se ti mladí mají ke sklu dostat? Já jsem za svůj život vyfotil minimálně několik tisíc kusů barokního skla, myslím, že to opravdu umím. Ale kde ho mají fotit mladí začínající fotografové? Těžko můžou přijít do muzea a říct - půjčte mi tři barokní poháry, já se je naučím fotit… Každý z nich má cenu tak půl miliónu. Nebo má jít k výtvarníkovi – já si u vás v ateliéru budu měsíc zkoušet fotit moderní sklo? Výtvarníci své věci většinou nechávají fotit na poslední chvíli, vždycky to spěchá. Takže sám ten materiál je pro mě těžko dostupný. Jó, když chce někdo fotit holky, bude mu stačit fotit kamarádky nebo je sbalit v hospodě a může fotit od rána do večera. V žádném případě to nepodceňuji, zkoušel jsem to a neumím to. S mladými fotografy se vídávám především z Vysoké školy uměleckoprůmyslové, kde je ateliér fotografie. Většinou je ale využívají ostatní studenti, aby jim nafotili jejich práce – šperky, textil, sochařské materiály. Jen z ateliéru skla pořád chodí za mnou. Ke mně ale teď nastoupil fotograf Ondřej Kocourek, absolvent opavské školy. Jsme tu spolu, vidí moje věci – ten by snad mohl být mým nástupcem. O jiných ale nevím.
Marie Kohoutová Vždyť je tolik nově zřízených fotografických a filmových středních škol a také vysokoškolských ateliérů, ze kterých vycházejí zajímaví lidé…
Gabriel Urbánek Když se tak rozhlédnu, co se děje na výstavách, mám pocit, že někdy dělají umění za každou cenu – fotografie jsou rozmazané a všelijak upravované, je to často přehlídka toho, co dovede počítač. Já to cítím jako podvod. Fotografie svádí k laciným efektům. Uvedu jiný příklad. Jiří Stach mi dal knihu svých fotografií – jeho hlemýždi, mravenci, dělají neskutečné věc. Autor si vytvořil neskutečné množství blbin, katapultů, které je vrhají do vzduchu a fotografie vznikne, když se ve vzduchu potkají. Tam není nic udělané montáží, jsou to realistické fotografie. A jsou úžasné. Taková práce je podle mě umění. Ale když vidím digitální tisky… Když jsem se naučil pracovat s počítačem, zkusil jsem si upravit pár fotek, zvětšil jsem formát a hrál jsem si a zjišťoval, co to udělá. Některé byly efektní, zajímavé – okamžitě jsem je prodal. Kupci se zdály zajímavé do kanceláře a snad tam vypadaly i pěkně. Ale já sám vím, že je to podvod – fotografii rozfázovat, rozdělit, manipulovat – mě to nic neříká…
Marie Kohoutová Dneska díky dokonalým technologiím může fotit každý, jak chce a co chce, a mnoho z nich si myslí, že jsou skuteční fotografové, jako si spousta počítačových akrobatů myslí, že jsou grafici… Myslíte, že možnosti digitální a počítačové technologie ve svých důsledcích poškozují kreativitu fotografa?
Gabriel Urbánek Ne. Ale poznáte na nich, jestli to umí nebo ne – i v té grafice. Když ještě žil Pavel Štecha a vodil ke mně studenty z ateliéru, vždycky jsem jim říkal, že počítač je jen nástroj, ale ne umění. I když si koupíte sebelepší rentgen, tak z vás rentgenologa neudělá, musíte o tom něco vědět.


























Jiřina Žertová
foto Gabriel Urbánek

























Moser, kalendář 2007
foto Gabriel Urbánek


























Moser, kalendář 2007
foto Gabriel Urbánek


























Richard Čermák, kalendář
foto Gabriel Urbánek


























Jan Kotěra
foto Gabriel Urbánek



























Marian Karel
foto Gabriel Urbánek



















Lenka Stejskalová
foto Gabriel Urbánek



























Richard Čermák
foto Gabriel Urbánek


























Ivana Šrámková
foto Gabriel Urbánek


























Gabriel Urbánek (1914-1985): Extáze, 1957
Habr, v. 77 cm
in Gabriel Urbánek: Obrazy, sochy
© Gabriel Urbánek, 2008



























Gabriel Urbánek (1914-1985): Vítr, 1944
Lípa, v. 30 cm
in Gabriel Urbánek: Obrazy, sochy
© Gabriel Urbánek, 2008






















fotografický ateliér UPM v Praze

 

 
   

Copyright © 2001-2003 Polyconsult, s.r.o., Všechna práva vyhrazena.