Ohlédnutí za Mezinárodním hrnkovým sympóziem 2001  
Bohemia line
 
Je takové, jací jsme. S Pavlem Satrapou o tom, že sklo umí všechny dobroty
Marie Kohoutová - Fórum S - vydání 7/2008

Vzít omezený počet jednoduchých geometrických tvarů a vytvářet z nich nové světy. Tvořit z čistého rozumu nezatíženého vášněmi, neřešit konflikt mezi nimi, nezabývat se otázkou, co z těchto dvou veličin – rozum nebo cit - nás v životě i v tvorbě posouvá dál. Budovat pomocí ploch a linií pevný řád, který dává plastikám i našemu bytí smysl a jehož dodržování přináší svobodu a radost. Skleněné objekty Pavla Satrapy přitahují svou neústupností a připomínají, že k umění vede mnoho cest.


 

Marie Kohoutová Moderátor:
Marie Kohoutová
Pavel Satrapa Host:
Pavel Satrapa

Marie Kohoutová Jako materiál jste si vybral nejčistší ale zároveň nejtvrdší sklo – pocitově určitě ano. Čím vás tak oslovilo?
Pavel Satrapa Dostal jsem se k němu z čirého sodnodraselného křišťálu. To bylo někdy v polovině 70. let, když jsem začal učit na Středním odborném učilišti sklářském v Novém Boru řemeslo po mém tatínkovi, a taky jsem spolupracoval se Stanislavem Libenským, občas potřeboval něco udělat. A hlavně v Kamenickém Šenově byla fabrika, která vyráběla optické sklo. Jenže soudruzi z RVHP se domluvili a přesunuli výrobu optického skla do Jeny v bývalé NDR a nám ji tu zrušili. Optické sklo tu sice nebylo ideální, ale to ze Šenova, ze Skalice a Svoru jsem měl nejradši, mělo hezkou barvu a jiskru. Sklo je ideální materiál, který vás pohledem pustí skrz, to mě nejvíc oslovovalo a to byla pro mě největší výzva. U ostatních skel se dá leccos schovat v barvě a neprůhlednosti, i když barevné sklo používám dnes taky. V podstatě první moje větší akce byla v 75. roce, kdy pro výstavu do Moskvy byla přijatá moje kostka složená ze sedmadvaceti kostek z optického skla, Marian Karel tam taky měl své dílo. Oběma nám je rozbili. Zůstala jen jedna černobílá fotka.
Marie Kohoutová Optické sklo je v první řadě sklo k technickému použití, až posléze se začalo používat k výtvarné tvorbě. Sklovina sama je tak technická a studená, že je jako bez života. Žije pouze odlesky a stíny z okolí. Život, který se v nich odehrává, je výhradně vaším dílem. A je to umělý svět – svět čistých idejí, iluzí a geometrické konstrukce. Je to protiklad přirozenosti. Kam se ztratila?
Pavel Satrapa Nevím, jak bych odpověděl. Nejsem nadaný kreslíř, věci mám spíš v hlavě a v představách. První věci, které jsem z optického skla dělal, byly bez zásahů dovnitř, řešil jsem jen samotný tvar a povrch. Byl jsem osloven stroji, se kterými jsem pracoval. Učil jsem se řemeslo u svého otce a můj otec se ho také učil u svého otce, takže já jsem brusič skla už ve třetí generaci. A když jsem sám začal učit, začal jsem si se sklem hrát. Když si člověk dokáže hrát a je spokojený, stane se, že vyjdou věci, které se líbí jemu i ostatním. Vycházím z geometrie, která mě oslovila, a z technické vyspělosti, s matematikou jsem nikdy neměl absolutně žádné problémy. Věci, které vidím, dokážu spočítat, z papíru přenést na sklo a podle toho věc udělat. Někdy třeba některá nebyla tak dobrá, jak jsem si představoval, určitě jsou mezi nimi rozdíly. V té době bylo těžké vůbec sehnat blok skla. Ten, který dnes mají v Moravské galerii v Brně, měl 25 x 30 x 6 cm a já jsem ho měl na stole půl druhého roku. Nechtěl jsem ho zkazit, kreslil jsem, přemýšlel, až jsem udělal věc, která musela mít brusičský zásah. Nebylo to tak měkké a volné, jak vy si představujete, ale když jsem ho dal na výstavu, galerie ho koupila. Takže já jsem takový, jaký jsem, a nemůžu předstírat, říkat a dělat něco, co nejsem. Pokud tedy nemají uvolněnost ale řád, tak je to proto, že to jinak nedokážu a že to tak chci.
Marie Kohoutová Každé umělecké dílo, je jedno jestli ve výtvarném umění nebo v hudbě, pracuje v různém poměru s principy napětí a uvolnění. Vaše plastiky jsou přímo koncentrované napětí, vyostření, eskalace a to jak tvarově, tak dějově. Jaký smysl má toto násobení?
Pavel Satrapa To vychází přímo ze mě, takové je každé mé dílo. Neumím být uvolněný, nejsem bohém, kterému je všechno jedno, to nemám rád. Mám rád, když jsou věci na svém místě, i když mám rád chaos – vytvářím ho kolem sebe v dílně. Ale to vychází z toho, a není to žádná sebechvála, že jsem hodně zodpovědný – a to vás někdy tlačí do kolen a musíte napnout všechny síly, abyste se dostal, kam potřebujete. V 83. – 84. roce jsem si na Svazu výtvarných umělců vybojoval, abych mohl zůstat na volné noze, ženatý a se dvěma dětmi. Přesto mě odpovědnost za ně nikdy nedostala do situace, že bych zapomněl na jejich narozeniny nebo někoho jiného. To napětí vychází ze mě, aniž bych to tušil, a stejně bych to neovlivnil. Energie mám skutečně dost od prvopočátku tvorby doteď. Mám rád řád, nikdy jsem se ho nepustil, řád skla a jeho zákonitostí, které ostré hrany a čočky znásobují, ale výsledný obraz nepůsobí chaoticky. Je to o tom, jací jsme. Neumím odpočívat jinak, než zase logickým přemýšlením, odpočinu si, když luštím SUDOKU. Tam nelze dodat číslo chaoticky, každý si sice najde svou metodu, ale musí myslet logicky. Na druhou stranu jsem asi velice špatný čtenář. Doma mám knížky, které nejdou číst – slovníky, encyklopedie, životopisy malířů – po chvíli čtení se mi točí hlava, to se mi při matematice nemůže stát. Už to asi nedoženu, s tím se člověk musí umět smířit, pak žijete hezký život.
Marie Kohoutová Optické efekty jsou nejvíce obdivovanou a zároveň nejkritizovanější vlastností skla. Mnozí říkají: „… je klamné, prodejné, líbivé, laciné, hraje na efekt.“ Co byste těmto kritikům vzkázal?
Pavel Satrapa Já bych něco řekl, ale… Každý sklářský výtvarník má svůj styl a své obdivovatele, já se také neposmívám těm, kteří nanesou na skleněnou vázu takové barvy a takovým způsobem, že pak sklo vypadá jako plech. Proč ji tedy vůbec dělají ze skla? Jestli se tomu někdo posmívá, je to jeho problém. Lidé považují sklo za materiál, který je tvárný a lehce zpracovatelný a ne tak drahý jako bronz, kde se musíte dopídit do sochy. Se sklem pracují ti, kteří cítí sklo a cítí v něm sochu. Ale pro mě musí být čisté, ne malované. Snažím se udělat jen tolik zásahů, aby to nebyl blázinec, aby se z toho nezamotala hlava. Využívám vlastností skla a nechám v něm prostor pro každého člověka a tento prostor nás spojuje. Sklo dělá člověk ze svého pohledu a buď se líbí nebo ne. Přiznám se ale, že mě to zrovna dvakrát nezajímá, v tom jsem sobec, i když normálně sobec nejsem.
Marie Kohoutová Vy už jste to zmínil a tak předběhl další otázku. Po určité fázi okouzlení sklem a jeho vlastnostmi se vždycky vyskytnou tendence zcela opačné, tendence vzdoru, tendence „ošklivého skla,“ tedy takové povrchové úpravy, jejichž cílem je to, aby sklo nevypadalo jako sklo. Je to podle vás nejzazší způsob potlačení skla?
Pavel Satrapa Jak jste to řekla, hned jsem viděl hromadu střepů. V tom je taky logika mého myšlení – když někdo připravuje výstavu a jako umělecké dílo vysype doprostřed místnosti dvě tuny střepů. Jsem vyznavačem jednoduchosti, to je největší a nejsložitější výzva. A je to velmi obtížné, protože tvarů, které se používají v geometrii, není tolik a člověk musí být hodně opatrný. Popřením skla, budete překvapena, je pro mě varné sklo. To jsem jako dítě nechápal, sklo na kamnech… To je pro mě asi největší popření skla. Ale když sklo využiji jako podpůrný materiál pro vyjádření svého myšlení – byť na něj nanesu škváru, barvy, cokoliv, a je pro mě něco jako malířské plátno – to je v pořádku, myšlení vždycky může být využito v dobrém i špatném úmyslu. O nejhlubším popření skla jsem vlastně nikdy nepřemýšlel, je to zajímavá otázka. Ještě mě napadá, že o sklu se říká, že je to nejinteligentnější obal – sklo umí víno, umí všechny dobroty.
Marie Kohoutová Pro mnoho sklářských výtvarníků je optické sklo jen jedním z širokého rejstříku materiálů, vhodné pouze pro určitá díla a projekty, a je součástí jejich autorské výtvarné zkušenosti. Pro vás optické sklo znamená absolutní a celoživotní spojení – a zřejmě už se to nezmění…
Pavel Satrapa Je absolutní. Zpracovávám sice vedle toho i olovnatý křišťál na figurky, i když zůstávám u svých tvarů, a raduji se z jejich barevnosti. Tam jsem pochopil, že jde okopírovat jednu věc do různých barev a že barvy a jedna bublinka ve sklovině u tohoto skla nevadí, u optického ano. Sklo doopravdy potřebuje své místo a příjem světla, aby mohlo udělat to, co má. Opticky funguje i transparentní barevná sklovina, ale to uvolnění, bublinka, nečistoty v ní, a to jsou neovlivnitelné věci, to pro mě bylo málo.
Marie Kohoutová Co pro vás znamená úspěch? Myslím tím osu: já – oni – galerie – peníze.
Pavel Satrapa Je to jako se vším. Každý výtvarník na světě má kupu těch, kteří jeho dílo nemusí, i kupu obdivovatelů, důležité je, aby se sešli. Nic se nedá uspěchat, ani úspěch. Sklo chce čas a klid. Když ho dokážete vytvořit, tak se dílo zdaří. V začátcích své tvorby v polovině 70. a na přelomu 80. let jsem dokázal dělat po tlakem, tehdy jsem ve stresu udělal nejlepší věci, ale dnes už potřebuji klid a pohodu, vyrovnanost a taky pomoc. Je ale pravda, že někdy ještě v půl druhé v noci přemýšlím, jak vyřešit určitý problém, a pak musím vstát v pět a jít to udělat. Nevadí mi to. Sklo mám tak rád, že neexistuje situace, proč bych se s ním měl rozejít. Mezi lidmi je to jinak, ale mě sklo nikdy nezklamalo. Jsem s ním rád.
Marie Kohoutová Je tedy vaším nejlepším společníkem. O čem si spolu povídáte?
Pavel Satrapa O geometrii. Občas mu říkám: „Ty vole, jestli se mi přilepíš a pak cukneš, ufikneš mi ruku!“
Marie Kohoutová Lepší závěr bych si ani nemohla přát. Děkuji za rozhovor.

 





















Pavel Satrapa: The Obelisk in Tetrahedral
18 x 18 x 12
foto Lubomír Hána
archiv autora


























Pavel Satrapa: The Wave
30 x 6 x 11 cm
foto Lubomír Hána
archiv autora


























Pavel Satrapa: Without a Line
35 x 15 x 5 cm
foto Lubomír Hána
archiv autora


























Pavel Satrapa: The Cylindre in the Cylindre
30 x 10 x 18 cm
foto Lubomír Hána
archiv autora
 

 
   

Copyright © 2001-2003 Polyconsult, s.r.o., Všechna práva vyhrazena.