Ohlédnutí za Mezinárodním hrnkovým sympóziem 2001  
Sahm ČS
 
A bude se jich bát i čas. Salto mortale jako privatissimo Petra Vlčka
Marie Kohoutová - Fórum S - vydání 26/2007

Nejprve jsem myslela, že jsem se zapomněla zeptat na jeho plastiku Důležité vzpomínky. Pak jsem si uvědomila, že by otázka byla zbytečná – každá jeho věc je vzpomínkou na něco, co sám nezažil a přesto se toho účastnil. Sklářský výtvarník akademický sochař Petr Vlček je především archeologem umění. Ke sklu se dostal, jak sám řekl, zadními vrátky. Prodával v hudebním antikvariátu, kam chodili neskuteční exoti, pracoval jako uklízeč a kustod v Národní galerii. Další spektrum nezařaditelných typů, on mezi nimi, poznal na slavné Hollarce, VŠUP nevyjímaje. Říká: "Na umění l´art brut je hezké, že je v surovém stavu. My všichni tady máme minimálně šest let školení, to se na člověku odrazí, poznamená ho to, škola otevře a zároveň zavře některé cesty. Někdo říká, že umění vás musí uživit, jiný říká, že stačí udělat jen jedno geniální dílo ze sta.“


 

Marie Kohoutová Moderátor:
Marie Kohoutová
Petr Vlček Host:
Petr Vlček

Marie Kohoutová Tématem masek se zabýváte deset let a pořád je to pro vás neuzavřené téma. Jak se za ty roky proměnilo?
Petr Vlček Masky vznikaly souběžně s mou volnou tvorbou a jako téma nebo větší soubor jsem je nikdy nekoncipoval. Na rozdíl od svých fotografií, které jsou privátní v tom smyslu, že je nikdy nezveřejním, jsou masky taková zveřejněná privatissima. Úplně původní koncept mé výstavy byly bronzy, které mají většinou svou duplicitu ve skle. V Čechách jsou sběratelé skla pořád spíše výjimkou, na rozdíl třeba od Států nebo Západní Evropy, kde sbírat moderní sklo má opravdu tradici. Tady se sběratelé umění soustřeďují pořád na sochy a obrazy. Ale i galeristka naznačovala, že by raději sklo. A mě se najednou nechtělo poměřovat se štikami v českém rybníčku. Tak jsem pozotvíral bedny v ateliéru a vytáhl mimo jiné i ty masky, kterých bylo dost na celou výstavu. Výběr jsem zredukoval na osm kousků, některé jsem musel oželet, protože víc se jich pohromadě prostě nesneslo. S proměnou tématu vyvstal problém názvů. Měl jsem rád postmodernu, která si s názvy pohrávala, ale byly často zavádějící. Masky zůstaly nakonec Červené, Modré a Fialové… Masky zastupují určité symboly. Lidská psychika neumí dobře pracovat s některými jevy a vytváří si zástupné znaky. Ty masky nám kdysi pomáhaly vyrovnat se s věcmi, které lidské bytí nějakým způsobem přesahují. Green píše o opicích, které si jiné mrtvé opice v příkopě vůbec nepovšimnou, považují to prostě za “jiný případ,“ který se jim nemůže stát a nijak se jich netýká. Zatímco člověk se se smrtí neustále vypořádává. Symboly a rituály mu mnohé usnadní. S postupem času se mé masky proměňovaly i formálně. Uvědomil jsem si, jak velmi jsou školením poučené a oč pravdivější jsou ty ze života a jak jsou v našem světě stále něčím přítomné. Když jsem je viděl vedle sebe, pochopil jsem, jak mě ta práce na nich osvobozovala. Souvisí to možná s mou obsesí vciťování se, s díváním se na svět cizíma očima. Někdy by se mi líbilo usadit se někomu přímo uprostřed hlavy a jenom se divit a divit… a nemyslím tím žádnou indiskreci. Zdá se mi jen neuvěřitelné, z jakých důvodů se do sebe lidé zamilovávají, co spolu řeší nad kávou partneři, kteří si nerozumějí, jak ženy z ješitnosti lásky zachraňují z beznadějné alkoholiky, jak lidé doufají, že se dozví něco, co sami nevědí…Je to často takové salto mortale.
Marie Kohoutová Studoval jste k maskám nějaké např. etnografické materiály?
Petr Vlček Viděl jsem dost materiálu a skoro jsem se toho zalekl, že bych to měl dál studovat a nějak zdůvodňovat, takový náklad jsem si nemohl naložit. Spíš mě zajímalo, co masky vzbuzují a jaký je to pocit. Vlastně jsem ani nehledal tón pro vyjádření toho pocitu, byl jsem nadšen jakýmkoli tónem. Masky mě zajímaly jako artefakty. Umění je zajímavé tím, že paradoxně dosahuje podobných výsledků jako věda. A astronomové a matematici se někdy stejně paradoxně dostanou do bodu, kde hledají řešení v existenci Boha. Tedy žádná disertace na téma Masky, je to cesta pouze nezodpovědného hledání, je to pocitová sbírka nebo spíš sbírka pocitů.
Marie Kohoutová Řekl jste, že masky a rituály s nimi spojené mají osudový význam. Když se dívám na katalog vašich prací, více témat vyjadřuje vaši inklinaci k závažným až osudovým tématům – Milníky, Totemické figury. Umění není pro vás hra –ať už lidská nebo božská? Nebo terapie nebo alespoň relaxace…
Petr Vlček Lidé se vlastně znepokojujícího umění bojí, investují raději do relaxačních doplňků interiéru, s pracemi, které něčím iritují, není zrovna snadná cesta na poličku v obýváku. Přitom když se zamyslíte nad funkcí umění, znamená to komunikovat. Ale potenciální bohatý kupec, kterému se zalévají uši sádlem, slyší tak akorát sám sebe. A ti osvícení zase nemají lidově řečeno prachy. V tom jsou dobrá muzea. Jednu dobu jsem byl opravdu poctěn zájmem muzeí, dokonce jsem si představoval, že mě živí. Muzea, např. Severočeské, MG, pražské UPM, pravidelně kupovala absolventské práce, což byl dobrý start. Jasně, bylo by idylické, kdyby se autorské hledání odehrávalo v rámci obecného vkusu. Ale ono je to právě o tom, že nikdy předem nevíte, k čemu se dopracujete. A často se vám vlastní tvorba pak ani nelíbí. Mě zajímá právě to rozkrývání nebo odkrývání, jak to dělá archeologie – vydolujete něco, u čeho překvapivě neznáte ani smysl té věci. Kdysi jsem chtěl dělat design bez účelu, tvarově perfektní, ale ne pro antropomorfní bytosti, třeba takový galaktický design, měl jsem to slušně rozpracovaný…, ale pak se to ukázalo jako příliš svazující koncept. Nakonec každý design je hlavně služebný. Stal se z toho opuštěný koncept.
Marie Kohoutová Pro mě osobně jsou všechny vaše plastiky pouhým příbytkem, ve kterém sídlí tajemství, prostorem, kam soustředíte jeho energii a kde se rozvíjí a zesiluje jeho působení. Asi je to protimluv, ale je dobré tajemství poznat nebo je lepší nechat ho raději tak – jako jinou část naší existence?
Petr Vlček Je to jako s loupáním cibule, i tajemství je proměnné a nepoznatelné, od toho to je tajemství. Jeho valná část je zřejmě jen nevhodnou kombinací věcí zcela zjevných. Tajemství vzniká jaksi samovolně v lidské mysli, je to složka, kam můžete ukládat, ale není to soubor pro čtení. Mě také zajímala kabala a zákonitosti čísel, ale byla to taková Pandořina skříňka, kterou jsem kvapně zavřel. Ani alchymie není o hledání zlata, nevěsta pod závojem nechce být poznána. Kafka píše v jedné povídce o člověku, který stráví život čekáním u dveří v nejistotě, zda bude vpuštěn, aby pak zjistil, že stačilo vzít za kliku…To není příliš povzbudivé. U mě je to spíš o té cestě, o cestě za tajemstvím, jak jste řekla. Tajemství možná nějak souvisí s časem, časnému poznání nelze porozumět, pozdní poznání vyvolává marnost…
Marie Kohoutová Je pro tajemství a mystérium sklo vhodnější materiál než bronz?
Petr Vlček Určitě, sklo je k tomuto účelu až zneužito. Spousta lidí bez talentu s pouhou vůlí se prosadit se sklem slušně živí. Sklo je jedinečný materiál. V Koránu se píše, že sklo je jediný pevný materiál, který je schopen přijmout světlo jako boží myšlenku.
Marie Kohoutová Není snad výtvarník, který by se nepokusil o hlavu a nevyužil výtvarných a výrazových možností, které nabízí. Vaše plastika Hlavy se zcela vymyká obvyklému zpodobení. Je zvláštně skloněná, není to hlava, je to tragické gesto. Co to znamená? Je to jednotlivost, která vás inspirovala, nebo vyjadřuje obecnější přesvědčení o člověku a jeho osudu ve světě?
Petr Vlček Já vás překvapím, ta věc má jiný výklad. Prvotně mě zajímal ovoid, tvar, který měl jen tu rýhu jako vejce, které puká jako předzvěst něčeho. Plus ten stabilní límec jako křídlo. Teprve pak jsem to nazval hlavou, která tím, že nemá lidské atributy, stává se mlčenlivou. Je to opačná cesta, kdy teprve práce otevírá dvířka významům. Nikdy bych nečekal, k čemu se svou prací doberu, chtěl jsem totiž dělat krásné mixéry, prostě věci, co nebyly v obchodech. Ty svazující koncepty jsem pocítil až za jízdy. Každá tvorba s sebou nese ambice. Ambice ale nelze beze zbytku ukojit a to je trýznivé. A každá vážně míněná tvorba přináší často i frustrace. To je důvod, proč se někdy umělec spokojí s málem, proč se bojí podstoupit to riziko, že nepřijde odpovídající satisfakce. Volná tvorba je hra o zeď, ale často nemá protihráče, za sítí nikdo neodpovídá.
Marie Kohoutová Jaký by to měl být protihráč? Kvalifikovaný znalec nebo kupec?
Petr Vlček Dávám za pravdu žertujícímu klasikovi, že umění by mělo být vykonáváno na státní útraty. Určitá část příjmu každého z nás by měla být adresována umění. Vím, že je to nesmysl. Umění na státní útraty tu už bylo a bylo hrozný. Spíš bych to viděl na historicky prověřený institut mecenáše. Vždyť kolik výjimečných a talentovaných lidí se musí živit něčím úplně jiným a vy jste v důsledku nucena dívat se na průměr. Já jsem si zažil obě polohy, jak kvalifikovaný zájem muzejní instituce, tak tu prozaickou satisfakci, kterou jsou prachy. Ani jedno netrvalo věčně. Tu pozitivní odezvu bych viděl v tom, že mohu volnou tvorbu vůbec vykonávat, bez toho, abych přivedl lidi kolem sebe do materiální tísně. Dveře se dlouho a pomalu zavíraly a naše generace ještě stačila proklouznout. Dál to bez grantů, tak jako všude ve světě, ale asi nepůjde.
Marie Kohoutová Každá vaše plastika je definitivní čin. Není to hra na umění. Nepodlehl jste možnostem instalací, ani dnes módních médií, které zahrnujeme do pojmu intermediální nebo multimediální tvorba. Co si o nich myslíte? Proti přesvědčivosti vašich plastik se zdají nepodstatné. Je to slepá kolej umění?
Petr Vlček Nevím. To nedokážu předpovědět. Často se nemožné stane skutečností. V minulosti vládcové Egypta usilovali o vlastní nesmrtelnost a pošetile věřili, že jednou ožijí, že pyramid se bude bát i čas. A co se nestalo - když vynesli sarkofágy a otevřeli kanopy, když byly přečteny nápisy na stěnách hrobky, touha faraónů se naplnila – dnes víme přesně, kolik měli manželek, co jedli, jak vládli, kterou bitvu vyhráli… Stali se nesmrtelní. Dnes nesmrtelnost nikoho nezajímá, je třeba jen naplno žít. Umění má dnes jiné úkoly. Pokud bych chtěl tedy držet prst na tepu doby, asi bych dělal instalace a nová média. Takhle mě zajímá pořád ta archeologie a nálezy zbavené souvislostí. Artefakty, které se stávají osamělými. Je otázka, jestli dnes někdo osamělost hledá. Ale vykopávky, které přivezl Napoleon z Egypta do Paříže, stvořily celý jeden sloh. Archeologie je fantastická tím, že má dva výstupy: první je ten vědecký, kdy se dozvíte, že nilská delta byla zelená a na poušti se skvěle rybařilo, a ten druhý je turista, nijak kulturně zaměřený, který navštíví muzeum v Káhiře jen proto, že vstupenka je v ceně zájezdu. A zažije tam takové malé duševní probuzení, takové satori, vidí tam věci, které nikdy neviděl a ani nehledal, ale je jimi nadšen, zdá se mu, že tomu, co cítí, velmi rozumí, že ty věci odněkud zná, přestože oči, které na něj hledí přes sklo vitrín, jsou pět tisíc let staré…

                                                   
                                                 * * *

Ak.soch. Petr Vlček (1962)

Studium

1981 – 1984     Střední odborná škola výtvarná, Praha
1984 - 1990     Vysoká škola uměleckoprůmyslová, Praha

Výběr výstav
2005  Expo 2005 , Aichi,  Japonsko
2005  SOFA, Chicago, USA
2004  Leo Kaplan Modern, New York, USA
2004 PalmBeach3, Florida, USA
2001  Studio Glass Gallery, Londýn, Velká Británie
1997  Gallery Compositions, San Francisco, USA
1996  Pratt Fine Arts Center, Seattle, USA
1995  Alternative Arts Gallery, Londýn, Velká Británie
1994  Historische Museum, Bamberg, Německo
1993  Gallery Lara, Chicago, USA
1992  Kunstindustrimuseet, Oslo, Norsko
1991  Ambiente, Hamburg, Německo
1990  OB´ ART, Paříž, Francie
1989  Galerie Ewers, Kolín nad Rýnem, Německo

Zastoupení
Národní galerie,  Praha
Uměleckoprůmyslové muzeum,  Praha
Národní technické muzeum,  Praha
Moravská galerie,  Brno
Muzeum skla a bižuterie, Jablonec n.Nisou
Severočeské muzeum, Liberec
Východočeské muzeum, Pardubice
Západočeská galerie,  Plzeň
Kunstsammlungen der Veste, Coburg, Německo
Glasmuseum Ebeltoft, Ebeltoft, Dánsko






















Petr Vlček: Totemická maska, 1988-2003
93 x 36 x 21 cm
z katalogu autora



















Petr Vlček: Geometrická maska červená, 2007
45 x 51 x 9 cm
z výstavy Petr Vlček: Masky
Galerie Havelka, listopad - prosinec 2007





















Petr Vlček: Maska s hadem, 1995
60 x 36 x 6 cm
z výstavy Petr Vlček: Masky
Galerie Havelka, listopad - prosinec 2007





















Petr Vlček: Oranžová maska, 2003
59 x 47 x 8 cm
z výstavy Petr Vlček: Masky
Galerie Havelka, listopad - prosinec 2007






















Petr Vlček: Bleděmodrá maska, 2003
58 x 46 x 5 cm
z výstavy Petr Vlček: Masky
Galerie Havelka, listopad - prosinec 2007




















Petr Vlček: Idol, 1991
bronz, v. 65 cm
z katalogu autora





















Petr Vlček: plastika, 1991
bronz
z katalogu autora

 

 
   

Copyright © 2001-2003 Polyconsult, s.r.o., Všechna práva vyhrazena.