Ohlédnutí za Mezinárodním hrnkovým sympóziem 2001  
 
Friedrich Egermann a sklárna Nová Huť v Lužických horách

Před 30 lety uspořádalo pražské Uměleckoprůmyslové museum ve Sklářském muzeu v Novém Boru velkou výstavu k 200. výročí narození významné osobnosti sklářství Lužických hor malíře skla a obchodníka sklem Friedricha Egermanna. Zdálo by se, že o této výjimečné postavě a o její tvorbě bylo v té době již vše řečeno, ale průběžná bádání nám dovolují říci, že opak je pravdou. Od té doby nové poznatky v několika odborných pracích, sepsaných na základě studia dalších archivních materiálů, publikovala v regionálním sborníku Českolipska Bezděz pražská historička umění Jarmila Brožová (1995; 1997). Tyto publikované práce nyní doplňujeme o další informaci, tentokráte však o studium hmotných pramenů několikaletého terénního výzkumu stanoviště zaniklé sklárny Nová Huť ležící na katastru obce Svor na severním okraji Českolipska.


 
 

Než však budeme sdělovat nové poznatky, povězme si něco o této sklárně, která dosud uniká zevrubnějším zájmům sklářských historiků. Poprvé jí popsal téměř před sedmdesáti lety František Zuman (1938 a; 1938 b). Sklárnu Novou Huť založil roku 1750 sklář – foukač tabulového skla (Tafelmacher) Jan Václav Müller ze vsi Okrouhlá (Schaiba), dnes téměř sousedící s městem Novým Borem. Sklář Müller, dříve než se pustil do budování sklárny na severním okraji svorského katastru zákupského panství, pracoval 17 let u skelmistra Jana Josefa Kittela ve sklárně ve Falknově, dnešní obec Kytlice ležící v malebném údolí říčky Kamenice severně od Nového Boru, založené už roku 1530 a jejíž konec pro nedostatek palivové základny se neodvratně blížil. Falknovská sklářská huť byla skutečně roku 1756 vyhašena a po dvou letech zbořena. Ve stejném roce se stal polevský Jan Josef Kittel pachtýřem, tj. nájemcem hornochřibské sklárny. Huťmistr Müller zemřel v roce 1768 a zbyli po něm nezletilí synové Jan Jiří, Jan František, Jan Antonín a Jan Kryštof. Huť dále vedla vdova Marie Alžběta Müllerová do roku 1772 za pomoci vrchního tovaryše Augustina Bendla a pravděpodobně pro nedostatek dřeva ji vyhasila. Krátce nato huť provozoval poručník Müllerových dědiců obchodník se sklem z Nového Boru Jan Kryštof Janke za pomoci skláře Bendla. V době pruské války roku 1778 huť byla opět mimo provoz. Huť vedl Jan Antonín Janke, ale ten již v roce 1782 umírá. Téhož roku odchází Bendl, již jako huťmistr, na kácovskou huť v Posázaví. V osmdesátých a devadesátých letech je jako huťmistrová uváděna Anna Klára Jancková, vdova po Janu Antonínovi Janckem. Tou dobou bylo na huti deset až dvanáct tovaryšů, dva až šest učedníků, odnášíci, dva topiči, stejný počet jejich učedníků, tavič, dřevorubec a pět až devět pomocníků, mezi nimiž jsou někdy uváděni dva uhlíři. Po smrti Janckové roku 1791 je hutním správcem do konce devadesátých let uváděn borský purkmistr Jan Antonín Trouschke, zástupce Müllerových dědiců, tou dobou borský purkmistr, spolu s Janem Kristiánem Jankem, pravděpodobně synem zemřelého Jana Antonína Jankeho. Poté se sklárny ujímají Müllerovy děti Jan Jiří, Jan František, Jan Antonín a Jan Kryštof, kteří jí roku 1800 prodali Antonínu Kittlovi, z rodu bývalých majitelů hutě ve Falknově, nově hornochřibské a dalších skláren. Od té doby sklárna nesla název Antonihütte. Kittel zemřel po dvaceti letech působení na této a strážovské huti v říjnu 1820 a huť dále vedla vdova Apolonie se synem Nikolausem; dvě dcery Johanna a Tereza byly ještě nezletilé. Tou dobou huť byla kvůli nedostatku dřeva střídavě v provozu se sklářskou hutí v Horní Chřibské. V té době pomáhal vést provoz hutě syn sestry zemřelého Kittela, malíř skla Friedrich Egermann z Polevska. Jako správce zde vypomáhal až do konce roku 1823.

Svorská huť pro nedostatek dřeva mívala výhasy a ve dvacátých letech 19. století pracovala střídavě pro nedostatek objednávek během hospodářské krize s Kittelovskou hutí v Horní Chřibské. Huť vedla vdova Apolonie Kittelová se synem Mikulášem. Po smrti Mikuláše po roce 1827 se sklárny ujali zeťové Antonína Kittela František Weidlich, muž Johanny, a Antonín Simchen, muž Terezie. V polovině třicátých let obě dcery Kittelovy byly po ovdovění opět provdány, Johanna za Františka Böseho a Terezie za Antonína Futschiga. Po celou dobu až do poloviny čtyřicátých let trvala hospodářská krize mj. i následkem přerušení vývozu do ciziny, nepokoji ve Španělsku a Turecku, také vysokými vývozními cly. V huti se pracovalo po roce 1820 jen občas a to střídavě s hutí v Horní Chřibské. Stejně tak od roku 1821 do 1834. Výroba byla prováděna na 8 tavicích pánvích. Po smrti Antonína Futschiga roku 1844 se Terezie provdala za Morice Imanuela Neuberta, a následně došlo k odtržení sklárny Nová Huť od sklárny v Horní Chřibské, která již v té době náležela její sestře Johanně Böseové. Od roku 1857 původní hutní statek přešel do rukou vrchnosti, kterou byl císař Ferdinand I. V té době ke sklářské huti patřil ještě hostinec s vedlejšími budovami, dům čp. 146 a emfyteutické pozemky. V sedmdesátých letech, kdy již huť byla mimo provoz (poslední tavební kampaň se uskutečnila nejpravděpodobněji v roce 1875, zbořena pak byla v roce 1877), tam stály spolu s hutí sklářské byty, fořtovna s byty pro dva hajné, hostinec, tabáční domek a byt cestáře. Hutní domy byly v roce 1881 zbořeny, později je následoval i hostinec.

Pokusme se zmapovat časové období Egermanna na této sklárně, kdy, jak se zdá, využil všech možností k pokusům vypalovat si v pomocných pecích své lazury, kterými se již několik let ve své polevské dílně zabýval, ale také utavit zde méně obvyklé barevné skloviny pro své lithyaliny.

Podívejme se, jaké skloviny zde vyráběné, využíval či mohl využívat Egermann pro své malířské práce či pro práce svých mnohých dílenských malířů, z nichž jsou dosud doloženi malíři na mléčném skle Hübner, Rudolf Schlegel a Alois Eiselt; na toto sklo (eventuálně i ze sklárny v Horní Chřibské) maloval i Ignác Fritsch z Falknova. Ve značném počtu tu jsou nálezy zlomků zejména skla mléčná dutá i plochá, skla tmavě modrá, některá v průhledu s nafialovělým zabarvením, skla zelená i tzv. „Meergrün“, medově žlutá, oboje různých tónů, barevného opálového skla světle modrá a azurově modrá, a také – co se dosud netušilo – černý i červený hyalit. Červený hyalit je zde ještě navíc přejímán i podjímán sklem křišťálovým (!). Tato hyalitová skla zde byla tavena, jak dokládají také nálezy jejich taveniny. Souběžně je zde řada i tenkých zlomků z různých výrobků, jež jsou na pohled černá, ne nepodobná černému hyalitu, při prosvícení světelným zdrojem jsou však sytě modrá, fialová nebo modrofialová a zelená. Několik zlomků výrobků, i broušených, z červeného hyalitu je totožných s intaktními předměty některých exponátů ve sbírkách u nás i v zahraničí. V písemných pramenech skla různě barevná jsou uvedena až od roku 1834.

Popišme si nyní zlomky skel černého hyalitu. Z černého hyalitu je řada zlomků dutých výrobků (lahvička, okraj vázy se stopami broušeného dekoru a minuciézní zlaté malby drobných květinových snítek a proužku na okraji, patka masivnějšího dutého předmětu se zlatou malbou „šupinek“, okraje váz(?), zlomek duté hřibovité zátky navrchu s broušenými svislými linkami, zlomek z miskovitého tvaru s vnitřní plochou zlacenou, vně se zlatou květinovou snítkou, torza dvou hranatých kalamářů (nebo sypátek?) s povrchem vykazujícím jemnou „strupovitost“, která je také na dalších dvou malých zlomcích stejných výrobků s pestrou emailovou malbou, zlomek pláště rozevírajícího se předmětu se stopami květinové malby zlatem, dno kruhovité nádobky, patka(?) nádobky přecházející do duté nohy, několik drobných tenkostěnných zlomků z blíže neidentifikovatelných předmětů. K těmto sklům patří ještě dva zlomky, jeden z misky s šestihranným dnem a obloučkovitým nízkým okrajem neúplně dochovaným, foukané do formy tzv. napevno, druhý zlomek rozevírající se nádoby (mísy?) s plastickým dekorem „rybí kosti“ a palmet. Ke zlomku s plastickým vzorem rybí kosti a palmet jsou v muzeích či soukromých sbírkách předměty se shodnou výzdobou z bezbarvého nebo modrého skla (např. Moravská galerie Brno, Muzeum Vysočiny Jihlava; Východočeské muzeum Pardubice, Uměleckoprůmyslové museum v Praze, Muzeum v Poličce).

Ke sklovinám, které by Egermann mohl také používat k lazurování, bychom mohli přisoudit také opakní skla šedá v různých tónech, část je až hnědočerných. Některá mají vnitřní plochu tmavě zelenohnědou i tmavě šedohnědou; některá tato opakní skla mají vnitřní povrch sametově matný. Tato skla patří do skupiny skel zakalených. Je zde i několik zlomků šedých a fialových lithyalinů, nazývaných též agatiny. Poněkud barevně atypickým je zlomek číšky na noze, ze které je dochována část kupy s prstencem a kulovitým ořechem. Barva skla je při průsvitu opalínově světle žlutozelená; povrch vnitřku má vzhled tzv. nemocného skla s jemnou krakeláží, zatímco vnější povrch má světle „krupičkovatý“ vzhled; pravděpodobně jde o sklo alabastrové, tj. druh zakaleného skla. Vedle zlomků alabastrových sklovin jsou zde ještě doloženy zlomky modrých opalínů různých tónů.

Podívejme se nyní na Egermannovy rafinační způsoby, realizované zde na Nové Huti, resp. zde ve střepech nalezené. Na několika zlomcích skla křišťálového, mléčného a červeného hyalitu je žlutá lazura, zatímco červená lazura je na bezbarvém a na opakním světlemodrém skle; několik drobných zlomků bezbarvého skla je červeně lazurováno oboustranně. Jeden zlomek bezbarvého skla nese zbytky černé lazury, která je druhým výpalem pro vznik lazury červené. Můžeme tedy uzavřít, že tyto zlomky tak dokládají Egermannem zde prováděné zkoušky s lazurami také ve sklárně Nová Huť, a to v době, kdy zde pomáhal své příbuzné ve vedení provozu, a nejen ve své dílně v Polevsku, jak se dosud uvádí.

Značné množství různých barevných skel dokládá, že na této huti musel být tou dobou velmi zručný huťmistr, připravující složení sklářského kmene, ale souběžně také zkušený tavič skla. O těch dosud nic nevíme. Snad nám toto jednou sdělí písemné prameny, jež jsou k této sklárně doloženy, ze kterých čerpal již František Zuman.

Díky povrchovému výzkumu odpadní haldy zaniklé sklárny Nová Huť můžeme rozšířit místa nejen výroby červeného, ale zejména černého hyalitu, včetně jeho výzdoby malbou zlatem, skla široké škály barevných tónů, ale také i sklo barvené oxidem uranu. Do nedávná uváděné jednoznačné soudy o výrobě skla v Čechách nám zpřesňují stále nově publikované, dosud nevytěžené písemné prameny, které také doplňují terénní výzkumy stanovišť zaniklých skláren, mnohdy bez či jen s částečně dochovanými písemnými prameny.

K místům, kde se v Čechách tavil černý a červený hyalit, lithyaliny, ale i uranové sklo ve svých modifikacích, můžeme tak nově přiřadit také sklárnu Novou Huť v Lužických horách na severu Čech.

Literatura:

Brožová, Jarmila 1974, Lithyaliny Friedricha Egermanna. Ars vitraria 5, Muzeum skla a bižuterie, Jablonec nad Nisou, s. 75-97.
Brožová, Jarmila 1977 a, Friedrich Egermann (1777-1864). Umění a řemesla 1, s. 27-32.
Brožová, Jarmila 1995, Severočeští rafinéři a obchodníci sklem v obchodní korespondenci harrachovské sklárny Nový Svět v 1. polovině 19. století. Bezděz 3, Vlastivědný sborník Českolipska, s. 58-81.
Hais, Rudolf 1996, Technologie výroby hyalitů, agatinů a lithyalinů v jihočeských sklárnách v 19. století. Sklář a keramik 1, roč. 46, s. 11-15.
Slavíčková, Hana – Cvrk, František 1993, Kytlicko – sklářské vesnice na Horní Kamenici. Děčín.
Zuman, František 1938 a, Sklárna Nová Huť na zákupském panství. Časopis pro dějiny venkova, roč. 25, s. 90-109.
Zuman, František 1938 b, Výrobky sklářské huti v Röhrsdorfu v 18. a 19. století. Bezděz 2, roč. IX, s. 40-43.



















květináč, světle modré opakní sklo, malované bílým emailem a švarclotem, kol. 1825
dílna F. Egermanna, Bor
foto Gabriel Urbánek
ze sbírek UPM v Praze
















Koflík s miskou, kolem 1830
Novohradsko nebo dílna F. Egermanna, Bor
černý hyalit, malba chinoiserií zlatem
In: Historie sklářské výroby v českých zemích, I.díl, Academia 2005



















Číška, třicátá léta 19. stol.
dílna F. Egermanna, Bor
lithyalin, malba zlatem
In: Historie sklářské výroby v českých zemích, I.díl, Academia 2005




















Číška, třicátá léta 19. stol.
dílna F. Egermanna, Bor
lithyalin, malba zlatem
In: Historie sklářské výroby v českých zemích, I.díl, Academia 2005



















Číška, třicátá léta 19. stol.
Novohradsko nebo dílna F. Egermanna, Bor
černý hyalit, malba chinoiserií zlatem
In: Historie sklářské výroby v českých zemích, I.díl, Academia 2005



















Číška, třicátá léta 19. stol.
lithyalin, malba architektonických motivů zlatem
foto Gabriel Urbánek
In: Historie sklářské výroby v českých zemích, I. díl, Academia 2005



















Číška červeně lazurovaná s rytou alegorií Štěstí, 1849
dílna F. Egermanna, Bor
foto Gabriel Urbánek
ze sbírek Sklářského muzea v Novém Boru















Destička s Merkurem, Polevsko, kolem 1810
dílna F. Egermanna
malované mléčné sklo,
soukromá sbírka



















Destička s alegorií Jara, Polevsko, kolem 1810
signováno Fr. Egermann
mléčné sklo, malba švarclotem
foto Gabriel Urbánek
ze sbírek UPM v Praze

















nálezy zlomků skleněných výrobků ze stanoviště zaniklé sklárny Nová Huť dokládající užití různých druhů opakních skel hyalitu a agatinu
foto autor


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

portrét F. Egermanna
kresba Jana Zachariáše Quasta, 1858
z katalogu Bedřich Egermann 1777-1864 a severočeské sklo jeho doby, Nový Bor 1977

 

 
   

Copyright © 2001-2003 Polyconsult, s.r.o., Všechna práva vyhrazena.