Ohlédnutí za Mezinárodním hrnkovým sympóziem 2001  
Sahm ČS
 
Život je ale takový, že se někdy opakuje. S Vladimírem Jelínkem o životě na dvou kolejích. 2. část
Milan Hlaveš - Fórum S - vydání 17/2007

Po vzpomínání na studijní léta jsme se s Vladimírem Jelínkem ve druhé části rozhovoru dostali na téma jeho spolupráce s průmyslem. Jako výtvarník ÚBOKu měl s touto náročnou a zodpovědnou prací bohaté zkušenosti.


 

Milan Hlaveš Moderátor:
Milan Hlaveš
Vladimír Jelínek Host:
Vladimír Jelínek

Milan Hlaveš Ty jsi jako designér navrhoval pro sklárny už v době studia, že ano?
Vladimír Jelínek Na VŠUP se na klauzury dělaly povinně soubory. V té době vznikla Textilní tvorba, předchůdce ÚBOKu. Tam seděla profesorka Smrčková, která se chodila dívat na klauzury a vybírala něco, co by se mohlo realizovat. Vyřídila mi tehdy prostřednictvím Textilní tvorby vzorování ve sklárně v Dobroníně. To byl můj první skutečný styk s realitou v továrně. Viděl jsem najednou proces vzniku skla od formy až po finále. My jsme na Textilní tvorbu nosili návrhy, protože to byl jediný zdroj příjmů. Zasedala tam výtvarná rada, vždycky něco vybrala a dala nám 240,- korun, což byly tehdy velké peníze. Takže jsme měli takovéhle jakoby kapesné. Kantoři brali s pochopením, že si takto přivyděláváme. Jednou jsem ukazoval nějaké kresby Adolfovi Maturovi, a on říkal: „Nechtěl by sis zkusit něco na pantografu?“ Použil jsem takové ty čmáranice a potom z toho vlastně udělal státnici, máte ji v UPM. To se dělalo také v Dobroníně. Tím jsem se trošku zapsal do povědomí, že jsem už něco dělal do výroby, což mi potom pomohlo.
Milan Hlaveš A nástup do praxe? Jak ses dostal z Prahy až na Valašsko?
Vladimír Jelínek Absolvoval jsem, oženil se a narodila se nám Bára. Neměli jsme peníze. Áda Matura mi poradil, že v Karolince shánějí výtvarníka. Věděl ale, že z Prahy nepůjdu a dohodnul proto s generálním ředitelem Buštou, že budu čtrnáct dní ve sklárně a čtrnáct dní v Praze. Abych doma neztratil kontakt. Bohužel tohle vegetování bylo víceméně formální. Za potřebné byli v Karolince odjakživa braní spíš kresliči. Skloexport přivážel nějaké vzorky odněkud ze světa, z Hamburku nebo z Hannoveru z veletrhu a kreslič Tonda Švec pak podle toho v Karolince udělal nové soubory. Ale aby tam nějaký výtvarník něco dělal podle vlastních představ, to nikoho nezajímalo.
Milan Hlaveš To asi začínajícího výtvarníka muselo štvát...
Vladimír Jelínek Naštěstí ředitelem Moravských skláren byl nějaký pan Šinkmajer, baťovec a opravdu osvícený manažer, který měl pochopení pro to, že tam jsem. Říkával: „Oni ti něco zrealizují, ale prosím tě nechtěj, aby se to tu vyrábělo.“ To byl z celkového hlediska designérské práce a jakékoliv naší snahy o změnu výroby samozřejmě děsivý přístup. Obdivuji lidi, kteří v tom vydrželi, například Luboše Meteláka u Moserů... Oni tihle hoši byli od Štipla víc cepovaní pro praktický život. Od Kaplického jsme byli zvyklí na duchovno, na Prousta... Měli jsme moc velké ideály o výrobě působící jako kultura. To že to někteří výtvarníci ve výrobě přežili, přikládám jejich obrovské trpělivosti. Já jsem to v Karolince vydržel jen čtyři roky... To nebyl tenkrát žádný život, rodina v Praze, na čtrnáct dní tam... A Moraváci přišli s tím, že postavili bytovky: „Přestěhuj se sem“. Když jsem to řekl ženě, odpověděla, že tedy bez ní. Tak jsem to tam skončil a šel na volnou nohu. Pak se ale stalo, že za podivných okolností zemřel Miloš Filip. Přišli za mnou z ÚBOKu, protože věděli, že jsem jeden z mála, který má za sebou alespoň nějakou krátkou epizodu ve výrobě.
Milan Hlaveš Osudová nabídka. Tam už jsi vydržel až do penze...
Vladimír Jelínek ... myslel jsem, že to bude nakrátko a nakonec z toho bylo třicet let s takovou krátkou přestávkou po roce 1980. Tehdy mi nabídli učení na pedagogické fakultě. Chtěli, aby posluchači něco věděli o řemeslné nebo průmyslové tvorbě. Externě jsem tam přednášel tři roky, potom byli upřednostněni přednášející s pedagogickým vzděláním. Zase se objevilo místo na ÚBOKu, tak jsem se vrátil.
Milan Hlaveš Řekni mi něco o organizaci práce na ÚBOKu, jak to tam chodilo, jak se spolupracovalo s výrobou?
Vladimír Jelínek To bylo trošku podobné, jako s tím Šinkmajerem v Karolince. Někdo chytře vymyslel, že by na podnicích měly být výtvarné rady, které by dohlížely na estetickou úroveň výroby. Jenomže se zapomnělo, že prioritou výroby pochopitelně je především vyrobit a prodat. V té radě naopak seděli výtvarníci, kteří měli většinou představu o kulturnosti výroby. Obchodníci naopak připomínali, že se to musí prodávat. A tak pořád dokola. Ale rady se konaly, protože to bylo nařízené, jako ostatně v té době všechno. Tyhle výtvarné rady na podnicích měly jako vrcholný orgán tzv. Ústřední výtvarnou radu. V ní byli Kotík, Hetteš, profesoři z VŠUP. A tenhle orgán potřeboval zase mít nějaký svůj realizační výbor, který by uskutečňoval doporučené věci, protože to ve výrobě absolutně nefungovalo. Doporučení rad výroba ignorovala. Vznikla tedy Textilní tvorba. Jmenovala se tak, protože vznikla hlavně kvůli textilu. A při ní založili oddělení skla, keramiky. Potom se to rozšířilo i na bytovou architekturu, kromě módy na bytový textil. V keramice tehdy seděli Pýcha, Dolejš, Tikal. To bylo výborné. Tikal dělal krásné surrealistické obrazy, které ale tehdy samozřejmě nikdo nekupoval. V Textilní tvorbě byl zašitý a nějak tam vegetoval, dostával peníze a doma si maloval.
Milan Hlaveš Už jsi zmínil obsazení ve sklářském oddělení.
Vladimír Jelínek Ve skle seděla Smrčková, Matura, Plátek, později místo něj Pavel Hlava, a pak se to už prostřídávalo. Jednotliví generální ředitelé dávali ÚBOKu peníze na tzv. velký vývoj. Což na fabrikách nebylo možné dělat. Příkladem můžou být tehdejší úvahy o zavedení automatické výroby nápojového skla. Přemýšlelo se tam obecně o jeho systému. Smysl toho oddělení skla byl tyto úkoly realizovat v principu, obecněji.
Milan Hlaveš Jak docházelo k zadávání úkolů?
Vladimír Jelínek Často se chodilo za generálním ředitelem Buštou, a dohadovaly se s ním takzvané vývojové úkoly. Bušta byl takový svéráz, bývalý huťák z Chlumu u Třeboně. Chodili za ním hlavně Pavel Hlava s Ádou Maturou. Bušta si je posadil a zeptal se: „Kolik potřebujete?“ Oni řekli: „Soudruhu generální řediteli, dvakrát 100 000.“ A on řekl: „Dobře, já vám těch dvakrát 100 000 dám, ale vy mě slíbíte, že se mě nebudete motat ve výrobě.“ (smích) Takže on dal ty peníze na to, aby se vymyslely speciální úkoly. On věděl, že je to moc nezajímá, protože ty úkoly se spíš vymýšlely v Ústřední výtvarné radě. ÚBOK si úkoly víceméně vyhledával pro svá oddělení sám.
Milan Hlaveš Co to tedy bylo konkrétně za úkoly?
Vladimír Jelínek Dám příklad: v té době se přemístila hutní výroba ze Mstišova k Moserům. Mstišov se zavíral kvůli uhlí na Mostecku. Nepovažovalo se to už tehdy za zrovna šťastný nápad, protože Moser dělal úplně něco jiného. Ale prostě už se tak stalo, najednou ve Varech vznikla dílna specielně na hutničinu. K tomu se postavila ještě jedna pec ke dvěma stávajícím, tzv. mstišovská. Najednou se zjistilo, že huťáci ze Mstišova jsou sice výborní, šikovní, ale neumí dělat věci jako ti moserovští. Oni uměli nabrat velké kusy skla, ale neuměli nafouknout obří číše, dělat dlouhé nožky atd. Takovéhle problémy v těch fabrikách vznikaly a na základě nich se vytvářela zadání. Takže ty peníze, který na generálním ředitelství ten Bušta dal, tak se na ÚBOKu rozepsaly na celý rok, s tím, na čem se bude dělat to které období. Byly peníze na ježdění do fabrik, které navíc nebyly příliš zatěžované financováním vývoje. Nebyli tam díky tomu tak naježení, jako kdyby se tam přijelo a řeklo: „Já vám tady začnu vymýšlet novou kolekci.“ Když viděli, že je to moc nezatěžuje, nezdržuje výrobu, nechali nás dělat a ono něco vzniklo...
Milan Hlaveš Ty předměty se ale přeci nerealizovaly jenom jako vedlejší činnost sklářského průmyslu?
Vladimír Jelínek Ano. Tehdy v Novém Boru vzniknul například takový podivný podnik, který se jmenoval EXBOR, což naznačovalo exklusivitu jeho produkce.
Milan Hlaveš Přelom 50. a 60. let bývá dnes vnímán jako revoluční zlom ve sklářské tvorbě, respektive její části, směrem k volnému umění. V čem vidíš hlavní podnět té změny?
Vladimír Jelínek Po světové výstavě v Bruselu se najednou ukázalo, že sklo by se mohlo prezentovat jako kulturní výdobytek. Ani ne snad komerčně, ale kulturně politicky, jak se tehdy říkalo. Podobně jako už v roce 1957 na Triennale v Miláně, s takovou divadelní instalací. Se sklem se začalo takhle hauzírovat po světě. Prezentovalo se jako něco, co jinde ve světě nemají a je to hodné obdivu. Bylo to vlastně přesně to, co chtěl ředitel Bušta: abychom si dělali, co chceme, ale nelezli mu do výroby. Začaly se víc vymýšlet věci pro reprezentaci, které už nebyly vhodné pro běžnou výrobu, protože by se těžce reprodukovaly. To mělo zelenou.
Milan Hlaveš Do sféry skla vstupovali i někteří neskláři.
Vladimír Jelínek Sklem se zabývali i lidé jako třebas Kotík, jehož obrazy by žádnou komisí v době socialistického realismu neprošly. Začal s panem Beránkem v Škrdlovicích. Vlastně v té době takhle vzniklo ateliérové sklo. Ono samozřejmě nevznikalo v ateliéru... dodneška se o tom vy historici dohadujete, jestli byla slepice dřív než vejce, a kde to skutečně vzniklo...
Milan Hlaveš V soukromých podmínkách by jistě něco takového nemělo šanci vzniknout. To byla určitě velká výhoda, že jste mohli bez problémů do skláren.
Vladimír Jelínek Vlastně se použila řemeslná zručnost a technologické možnosti ve fabrikách. Vznikaly věci ateliérového charakteru, které už neměly s výrobou absolutně nic společného. Třeba ti Roubíčkovi panáci. Já jsem tehdy například pro výstavu v New Yorku realizoval ve Škrdlovicích takové valouny. A ÚUŘ to používalo už jenom jako výstavní exponát.
Milan Hlaveš Tu neskutečnou volnost jste si museli jako výtvarníci hezky užívat, nemám pravdu?
Vladimír Jelínek K takové práci jsme přistupovali už úplně jinak. Měli jsme navržený jen určitý námět, který se teprve definoval u pece se sklářem. Šlo jen o to, najít si správného skláře. Pro mne to byl z počátku pan Emanuel Beránek, později pan Svoboda v Karlových Varech. Hledali jsme vlastně interprety. Když jsem tomu Svobodovi přivez nějaké svoje čmáranice, tak on v tu ránu věděl! Řekl jenom: „Nech mi to tady, já si to promyslím a až příště přijedeš, tak to zkusíme.“ A už měl v hlavě, jak se to bude muset dělat. Sklo vznikalo kus od kusu, nic pro výrobu. Bylo velké štěstí, že na to byly peníze. Politické kruhy měly asi také veliký zájem prezentovat se v zahraničí něčím nekonfliktním. S literaturou to bylo vachrlaté, ta šla číst mezi řádky... malířství ovládali socialističtí realisti, kteří i chudáka Fillu donutili, aby maloval České Středohoří... Sklo jim tam nahoře připadalo vhodnější. I když například Kotík udělal volnou vitráž nebo Roubíček velký objekt, nepovažovali to za nějaké nekalé abstraktní umění.
Milan Hlaveš Neříkej, že nikdy nezasáhla ani malá cenzura...
Vladimír Jelínek Přišly samozřejmě menší průšvihy. Václav Cigler například připravil stylizovanou rytinu ženy, přišla Ludmila Jankovcová (ministryně průmyslu a výživy 1947-1963, pozn. red.) a nařídila, že to z výběru na výstavu musí jako urážka české ženy pryč. Cítila se asi tím Vaškovým aktem jako česká žena uražená. (smích) To byly snad jediné zásahy. Ale jinak je moc nezajímalo a nepopouzelo, jestli jsou věci takové či onaké. Nikdo se v tom nešťoural. Takže proto i Kotík mohl dělat transkripci svého obrazu do skla na EXPO 58.
Milan Hlaveš Z dnešního pohledu to vypadá neuvěřitelně, že se ve skle mohly dělat takové „podvratné akce“. Přeci jen to ale bylo poměrně lehké, protože sklo bylo bráno za takzvaně dekorativní materiál.
Vladimír Jelínek To byl také důvod, proč ÚBOK mohl podle své libosti takové akce dělat a organizovat. Ono to ale nebylo jenom v tom, že pár lidí mělo možnost jezdit do fabrik. ÚBOK se hodil například i jako organizátor výstav, například grandiózní výstavy československého skla v Moskvě 1959. Dával dohromady výtvarníky, zařizoval všechno ve výrobě atd., aby kolekce byla v pořádku a včas. Na ÚBOKu seděli například tři maníci, kteří pořád jezdili po všech těch fabrikách a organizovali... Vypsaly se úkoly a kdo chtěl, tak se k nim přihlásil. Pak se dělala selekce.
Milan Hlaveš Podílel ses také na nějaké výstavě jako organizátor?
Vladimír Jelínek Ano. V roce 1973 měla být podle kulturních dohod výstava v Havaně, s Pavlem Hlavou jako garantem. Jenomže se v té době ještě ukázalo, že má být také výstava v Austrálii. Tam měl Pavel bráchu a chtěl se s ním pochopitelně vidět. Havanu položil a řekl, ať to dělám já. Já ale nevěděl jak. S pomocí architekta Rychlinka jsme výstavu nakonec dali dohromady včetně ateliérových věcí. V ÚBOKu jsme v takové malé vzorkovně těch šedesát skel ukázali nějakým papalášům, aby to oficiálně posvětili. V Havaně měli potom krásnou výstavu našeho skla – koukali na to jak na zjevení.
Milan Hlaveš Určitě záleželo i na osobních preferencích „těch nahoře“. Ovlivňovali ze svých pozic směřování vaší práce?
Vladimír Jelínek Celkově vzato výrazně. Na nich totiž záleželo, kam se celá výroba posune. Bušta odešel do penze a nastoupil nový generální ředitel – pan inženýr Pavlišta, velice racionální člověk. Jako první přišel s tím, že konkurovat ruční výrobou automatické výrobě, která začala ve světě, už dál nepůjde. Cenově už ostatně začaly hrozné problémy. Po sklárnách jezdili normaři a nutili skláře – já jsem to zažil: „Musíte ještě rychleji, ještě rychleji.“ A teď jako výtvarník vymýšlej něco, aby to nebylo pracné, aby to šlo co nejrychleji vyrobit, a hlavně levně... konkuruj strojové výrobě... Pavlišta všechno velice rychle vsadil na rozjetí automatické výroby. Pro výtvarníky došlo k radikálnímu obratu, už to nebyla volná abstraktní tvorba, ale tvrdá řehole. Přesná zadání, jak má být která část pohárku velká atd. Šlo o milimetry a o váhové poměry... do toho se strefovat… co ti budu povídat. Tak vzniknul třeba Matouškův soubor, ale nejvíc se v tom uplatnil Pavel Hlava.
Milan Hlaveš Pavel Hlava si v automatice vydobyl takový prostor, že u nás téměř zastínil všechny ostatní designéry v tom oboru. Bylo to kvůli jeho politickému vlivu?
Vladimír Jelínek Ono to bylo i tím, že Pavel se s Pavlištou velice skamarádil. Oni si tykali. Pavel velice rychle pochopil, že základem je kontakt s technologem. A Pavlišta byl hlavně technik. Jeli tak skoro na holport. Pavel v automatice udělal za ty roky veliký kus práce. To samé - ale v lisovaném skle - znamenal Matura. On všechno dotáhnul vždy až do konce, kdy se to skutečně dalo hromadně lisovat. V ÚBOKU to bylo ale všechno dost uzavřené. Takový malý rybníček.
Milan Hlaveš Vy jste ale v ÚBOKu vydrželi poměrně dlouho i po změnách v roce 1989.
Vladimír Jelínek Ano, ale po osmdesátém devátém najednou bylo jasné, že to takhle nemůže jít dál. Podniky se rozdělovaly, nikdo nepotřeboval nějaké ústředí, které by mu říkalo, co má dělat. Jeli jsme se poradit k Moserům s mladým ředitelem. Nevěřili jsme mu, že naše studio zachráníme jen tím, že z ÚBOKu okamžitě odejdeme a osamostatníme ho. Samozřejmě vše rychle skončilo, ale nevím, jestli by takovéhle skupiny v současných podmínkách byly vůbec životaschopné. Těžko by si nějaká fabrika za peníze zadala nějaký vývojový úkol. Sklářský mistr Petr Novotný například pochopil, že když chce jeden něco takového vybudovat, musí si pořídit rovnou celou továrnu.
Milan Hlaveš Prý máš za sebou i etapu výtvarného funkcionáře...
Vladimír Jelínek Netajím se tím. Byla to spíš shoda okolností, že jsem se někdy v roce 1964 nebo 1965 stal předsedou sekce skla při Svazu. Tam byli jednotlivé sekce: sklo, keramika, textil, grafika... Snažil jsem se něco pro skláře udělat. Měl jsem ideu zřídit v Praze dílny pro výtvarníky. Skutečně jsme v Modřanech objevili tiskárnu na sítotisk s jednou polorozpadlou halou. Po nějaké době jsme to skutečně vymysleli a sehnali zadarmo staré vyhozené stroje z fabrik. Dotáhli jsme tam asi čtyři kuličáky a čtyři šajby. Václav Horáček, Franta Pazderů a Tonda Oth tam potom brousili. Za mírnou úplatu měl tyhle lidi vydržovat Fond, aby byli k dispozici výtvarníkům. V dílně by si to výtvarníci buď dělali sami, nebo by jim to zrealizovali kluci. Nedopadlo to moc dobře, protože se po tom počátečním nadšení ukázalo, že tam pomalu nikdo nechodí. Kdo měl doma mašinu, tak si dělal dál sám, kdo jel do fabriky foukat, tak si to zase za pár švestek zbrousil rovnou tam. Kluci v Modřanech měli najednou, aby tam nebyli úplně zbytečně, začít s nějakou výrobou, za což mě proklínali: „To jsme mohli jít rovnou do fabriky a nemuseli jsme jezdit do Modřan do takovýhle blbý brusírny.“
Milan Hlaveš To Ti věřím. Jak jsi z toho vůbec vyšel se zdravou kůží?
Vladimír Jelínek Zkusili jsme tam dát ještě malířskou pec. Kotík přišel tehdy dokonce s tím, že by se tam mohla udělat huť, kde by stačilo mít dva tři skláře. Tak jsem se jel radit za starým panem Beránkem, který mi řekl, abych od toho rychle utíkal. On Kotíka znal, vážil si ho nesmírně jako výtvarníka, ale říkal: „To je fantasmagorie, co on si vymýšlí, protože jak začneš, tak najednou zjistíš, že potřebuješ formaře. Zjistíš, že je ekonomičtější mít ho na fleku, protože je třeba ty formy udržovat. A když už tam budeš mít formaře, tak musíš mít pořádnou dílnu u pece o pár chlapech. A když budeš mít pořádnou dílnu, tak musíš mít taviče...“ A teď mi to všechno jmenoval. Ze životní zkušenosti věděl, že všechno má svoje zákonitosti a ty je nemůžeš porušit. Nevědělo se, že v té době už v Americe vznikají pícky v garážích, kde si umělci sklo sami matlají. Prostě se uvažovalo klasickým způsobem. Rozmluvil mi to.

Kotík měl ještě takovou ideu, že bychom aspoň mohli přetvarovávat v trumlu zálohované lahve. Je to teda ztřeštěnost, ale prosím! Ale to bys mohl udělat jednu takovou flétnu, potom kolekci jiných věcí, ale tím by to končilo. Můžeš pořád dělat další a další flašky? Život je ale takový, že se někdy opakuje. Když to začalo být v 90. letech nahnuté s ÚBOKem, přišel za mnou nějaký člověk ze Skloexportu se dvěma Holanďany. Chtěli zařídit pícku, sehnat skláře a přivézt flašky od coca-coly a deformovat je... Chtěli kamion měsíčně, tak ze všeho sešlo. Řek jsem si, že to je mimo mé schopnosti a mimo můj zájem. Je to ale po letech hezká shoda náhod, ne?
Milan Hlaveš Při práci na huti je potřeba mít někoho, s kým si dokonale rozumíš. Našel sis nějakého svého mistra Rozinka, kterého měl René Roubíček?
Vladimír Jelínek Bezvadný sklář od pána boha byl Franta Šaur, všichni s ním chtěli dělat. Ať přišlo do huti cokoliv, tak všichni věděli, že to Franta Šaur zvládne. Jemu člověk nemusel ani nic malovat. Stačilo jenom udělat skicku, a on hned věděl. Nesnášel, když mu do práce někdo mluvil, praštil vždycky s píšťalou a říkal: „Až to bude hotový, tak mi řekneš, jestli je to ono nebo ne. Ale dokud to držím já, tak ty se jenom koukej!“ Měl svoji ideu, jak se dostane k výsledku. To je jako s muzikanty. Podobný byl Franta Danihelka i ten Svoboda v Karlových Varech, co jsem s ním dělával. Po letech jsem naší Báře řekl, ať zkusí něco nakreslit, že za Frantou Šaurem pojedeme. To co nakreslila, se mi nezdálo. Zlobil jsem se, protože jsem se bál, aby jí Franta neřekl, že její táta je úplný blbec, který o skle nic neví. Nakreslila něco nového, zavedl jsem jí za Frantou a ona za chvíli přišla a řekla, že to jde, že se to panu Šaurovi líbí. Ukázala mu ty mnou odmítnuté kresby! Franta se chtěl vytáhnout na mladou holku a já byl potom „za znalce“.... (smích)
Milan Hlaveš Máš nějaké umělecké motto nebo vyznání?
Vladimír Jelínek Strávil jsem život na dvou kolejích. Malování, to si člověk odbývá sám v ateliéru, ale při práci s lidmi ve sklárně najednou máš někoho, komu to pálí, vidíš, že má jiskru, že to bere. To bylo krásné. Já jsem celá léta jezdil k Moserům, kde mně ředitel dovolil dělat v sobotu. To vzorování jsem samozřejmě platil. Byli jsme na huti jenom tři, ten ředitel tam chodil a říkal: „Já bych se chtěl jednou mít jako vy. Takhle bych si představoval dělat sklo, jako ho děláte vy, panečku!“ Roubíček říká, že sklo je jazz. Když se sejdou dobří jazzmani, tak si toho nemusí moc povídat, oni na sebe kouknou, a prostě vědí, co a jak. A to je bezvadné, když na takového člověka kápneš. O tom byl ten známý Kouteckého dokumentární film „Dialog“ s Roubíčkem a Rozinkem. Byli oba samá legrace, ale přitom věděli, že se to musí všechno vydřít.

                                                 * * *

ak. mal. Vladimír Jelínek (*5.2.1934 Žižice u Slaného)
sklářský výtvarník a pedagog, studoval na gymnáziu ve Slaném (do 1949), absolvoval Odbornou školu sklářskou v Kamenickém Šenově (1949-1952, oddělení rytí skla) a Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze (1952–1958, ateliér skla a monumentální malby, prof. Josef Kaplický). V letech 1958-1961, 1964-1966 a 1977-1982 byl výtvarníkem ve svobodném povolání, v letech 1961–1964 výtvarníkem n. p. Moravské sklárny, závod Karolinka, v období 1966-1977 a 1982-1997 designérem ÚBOKu v Praze, spolupracoval s podniky Karlovarské sklo/Moser a Crystalex. V l. 1978-1981 externě pedagogicky působil na Pedagogické fakultě UK (užité umění).

Navrhoval užitkové a dekorativní sklo (kolekce např. v UPM). Doprostřed objektů a masivních váz umísťoval na sklonku 60. let shluky bublin. Tvar dokončoval broušením: bubliny u váz opticky zpřístupňoval probroušenými čočkami v povrchu, který byl za tepla pojednán strukturálními otisky. Sklo dříve pokrýval jemnými lineárními, později figurálními rytinami často s motivy ženských aktů. Ryté plastiky předtvarovává broušením, štípáním nebo hutními nálepy (Řeka, 1990, UPM). Je autorem řady kompozic pro architekturu (např. pro EXPO 67‘ v Montrealu). Věnuje se také krajinomalbě a grafice.

Z literatury:

Melniková-Papoušková, Nina: O pivu - i o něčem jiném. Domov 1969, č.6, s.8-13.
Šindelář, Dušan: Pavel Hlava, Vladimír Jelínek, Adolf Matura. Tři čeští sklářští umělci. Liberec b.d. (kol. 1970).
Bohmannová, Andrea: A Gold Medal for Czechoslovak Glass. Glass Review 25, 1970, č.7, s.206-207.
Adlerová, Alena: Vladimír Jelínek. Praha b.d. (po 1973).
táž: Současné sklo. Praha 1979.
Klivar, Miroslav: The Glass Art of Vladimír Jelínek. Glass Review 39, 1984, č.4, s.10-15.
Drdácká, Pavla: Sklo Vladimíra Jelínka. Domov 1984, č.1, s.30-33.
kol.: Nová encyklopedie českého výtvarného umění. Praha 1995.
Hlaveš, Milan: Sklářský výtvarník Vladimír Jelínek. Keramika a sklo 2, 2002, č.1, s.12-13.
Ricke, Helmut (ed.): Czech Glass 1945-1980. Glass in an Age of Adversity. Düsseldorf/Köln 2005.



















Vladimír Jelínek: Torzo, 1986
ručně na huti tvarované sklo ryté, prům. 12 cm
foto archiv UPM



















Vladimír Jelínek: Plastika pro EXPO 1967 v Montrealu
kombinovaná technika
foto archiv UPM



















Vladimír Jelínek: Řeka, 1993-1994
ručně na huti tvarované sklo ryté, v. 30 cm
ze sbírek UPM
foto archiv UPM

 

 
   

Copyright © 2001-2003 Polyconsult, s.r.o., Všechna práva vyhrazena.