Ohlédnutí za Mezinárodním hrnkovým sympóziem 2001  
 
Jak jsme tahali sirky. S ak. mal. Vladimírem Jelínkem o tom, že sklo je příliš definitivní. 1. část
Milan Hlaveš - Fórum S - vydání 16/2007

Vladimír Jelínek není jen vynikající sklářský designér, autor ateliérového skla a malíř krajinář, je také laskavý člověk, s nímž je radost se potkávat. Řeč nám při rozhovoru přátelsky plynula a já doufám, že se mi v jejím přepisu podařilo zachovat alespoň část vlídné atmosféry našeho setkání. Ptal jsem se na celou Vladimírovu pracovní kariéru od studijních začátků až po dnešek, z odpovědí se ale čtenář dozví také mnohé o jeho osobních postojích a leccos z jeho osobního osudu.


 

Milan Hlaveš Moderátor:
Milan Hlaveš
Vladimír Jelínek Host:
Vladimír Jelínek

Milan Hlaveš Jak jsi se, Vladimíre, vlastně ke sklu dostal?
Vladimír Jelínek To bylo víceméně z neznalosti a náhodou. S přítelem z dětství Rudolfem Volrábem jsme měli oba dva na gymnáziu ve Slaném problémy s latinářem. V té době tam přišel nový mladý kantor, profesor kreslení, pan Motl, čerstvý absolvent - snad z Akademie. Založil malířský kroužek, kam se nás sice přihlásilo několik desítek, ale nakonec jsme zůstali s Rudou jenom my dva. Ten kantor nás tak nějak strhnul. A on zase viděl z naší strany skutečný zájem. Bral nás do Prahy, třebas o víkendu jsme tam autobusem jeli do Moderní galerie, tam jsme chodili, on nás upozorňoval, vykládal nám… Z všeobecného zájmu se stával zájem čím dál hlubší. Víc jsme malovali než studovali latinu... Latinář nám nakonec dal ultimátum, že když odejdeme, tak nás nechá ještě projít. K maturitě prý nás už nepustí. To nás vyprovokovalo. Ruda přišel s tím, že v Kamenickém Šenově existuje škola, kde se vyučuje malování na sklo. A že se tam dělají přijímací zkoušky. Tak jsme vzali z domova nějaké obrázky, dali jsme je pod paži a jeli do Šenova. Dali nám tam kreslit větvičku s listím. Považovali jsme se už za vyškolené krajináře a malíře zátiší... Oba jsme zkoušky udělali. Po prázdninách mě tam rodiče dovezli. Babička to oplakala, že ze mě bude zkažený student bez maturity, protože se zjistilo, že šenovská škola žádnou maturitu nemá. Něco jako učební obor. Ale rodiče mě dali do péče Roubíčkových, aby se o mě starali a já nevedl nezřízený život.
Milan Hlaveš To byla určitě velká změna oproti gymnáziu. Splnila nová škola vaše očekávání?
Vladimír Jelínek Na začátku školního roku jsme tam nastoupili a s hrůzou oba dva zjistili, že malovat na sklo je něco absolutně jiného než olejovkami malovat obraz. Na malování jsme měli profesora Khýna. Kdo někdy dělal malované sklo, ví, že se začíná učením tření barev, což je hrozná a zdlouhavá práce. Na malířství se musíš připravit tak, abys byl schopný štětečkem malovat nejdřív puntíky, pak slzičky a pak linky… To nás šokovalo, vůbec jsme nečekali, že se budeme celé dny učit dělat puntíky na vázičku. A když jsme to opuntíkovali, tak jsme si to samozřejmě druhou rukou - jak jsme si to drželi - polovinu smazali. Takže jsme dělali pořád dokola a pořád žádný výsledek. Prostě neštěstí...
Milan Hlaveš Na sklářské škole jsi ale potom chodil na rytí skla, ne?
Vladimír Jelínek V té době učil kreslení rytců Roubíček: to se nám děsně líbilo, protože byl nejpodobnější tomu našemu kantorovi, který nás ve Slaném k malování přivedl. Tak jsme asi po dvou měsících šli za ředitelem Havlasem, jestli bychom nemohli přejít na ryté sklo. Ono se v té době, myslím, na ryté sklo přihlásilo poměrně málo lidí a na malovaném byl naopak přebytek. Malírna byla pořád plná. Havlas byl rytec, a myslel, že nás ryté sklo zaujalo, což vůbec nebyla pravda - my jsme vůbec netušili, že to bude podobné: nejdřív se učit rovnat kolečko, pak čárky, malé rytinky… Nás hlavně zaujalo, že k tomu bylo kreslení, a to učil Roubíček! Přechod na ryté sklo vlastně určil celou naši dráhu. Už jsme u něho zůstali. Bylo bezvadné, že jako dílenský učitel tam byl profesor Alois Hásek - neskonale mírný a hodný člověk, na rozdíl od profesora Khýna v malírně. Ten, když mě viděl za dvě hodiny zapatlaného od barev od toho tření a malování puntíků, tak se chytil za hlavu a pak mne honil po malírně a říkal: „Podívej se na Marušku, ta maluje už tři dny a je pořád čisťounká, a ty – podívej se, jak vypadáš!“ Alois Hásek byl trpělivý, i když nám to nešlo. Rytí jsme se naučili aspoň tak nějak...
Milan Hlaveš Co sis ze školy nejvíc odnesl?
Vladimír Jelínek V té době začali první absolventi šenovské školy studovat u Kaplického: Franta Janula, Láďa Oliva, Franta Tejml… Ti jezdili zpátky do šenovské školy a nadšeně nám vyprávěli o tom, jak to na VŠUP vypadá. To bylo něco pro nás, poslouchat, co už dělali v ateliéru - pro nás to byly pojmy, které jsme znali z galerie. A ti živí lidé tam - to prostě byla nejvyšší meta.

Na internátě na náměstí, tam, co je v Šenově poliklinika, jsme každé odpoledne tahali sirky. Ten, kdo si vytáhnul zlomenou sirku, seděl modelem a ostatní ho kreslili. Celá parta: Blecha, Volráb, Hrstka, Honza Novotný, Bohouš Mikeš. Abychom mohli kreslit všichni, tak jsme se někdy skládali a za nějakou pětku vždycky někoho z našich spolužáků přemluvili, aby nám šel sedět. Roubíček tam s námi trávil celé léto, paní Roubíčková byla většinu času v Praze s dětmi. To už měli dvě holky. No a my jsme se naučili vlastně to nejdůležitější: přesně vidět a aby ruka dovedla poslouchat. On nás jako kreslíře vycepoval. Proto taky ke Kaplickému chodívali hlavně lidi od Roubíčka ze šenovské školy. My jsme skončili v dvaapadesátém roce, bohužel jako poslední absolventi sklářské školy v Kamenickém Šenově. Šli jsme dělat zkoušky na VŠUP: Mikeš ke Strnadelovi, Hrstka a Žoužela (to nás bylo, člověče, celá tlupa!), ti se dostali ke Štiplovi. My s Honzou Novotným jsme dělali zkoušky ke Kaplickému a Ruda Volráb na Akademii. Kupodivu jsme všichni ty zkoušky udělali. To jsme netušili, že je dělalo asi 320 lidí...
Milan Hlaveš Kaplického ateliér je dnes velkou legendou.
Vladimír Jelínek To už samozřejmě byla úplně jiná škola než sklářská škola. Kaplický se sklu víceméně nevěnoval, když škola po válce znovu začínala. Výběr kantorů, kteří tehdy nastoupili, byla Pečírkova zásluha. Kaplický tam původně byl jenom na monumentální malbu. Ale už první absolventi od Kaplického - Šimotová, John, Olga Karlíková, Mrázek atd. byli výborní. Josef Kaplický byl citlivý a opravdu výborný pedagog.
Milan Hlaveš Porovnávali jste jednotlivé ateliéry mezi sebou?
Vladimír Jelínek Byly úplně rozdílné. Tam byli různí kantoři: třeba Adolf Hoffmeister, takový weltmann, který byl věčně v cizině a do školy chodil korigovat snad jednou za čtrnáct dní. Vychovával ty žáky snad jenom svým postojem. A pak zas byli kantoři, jako třeba Kaplický nebo Muzika, kteří tam chodili dnes a denně. Bylo devět hodin, ozvalo se zaklepání na dveře - přestože on šel do svého ateliéru korigovat své žáky! Vždycky pro jistotu zaklepal, zaškrundal botami a šel korigovat. Do dneška se mi o těch korekcích zdává, jsou to takové noční můry, protože on dovedl noblesním způsobem tvrdě naznačit, co si myslel. Každý jsme měli takovou kóji udělanou v lavici a on šel od jednoho k druhému a chtěl vědět, co kdo udělal. Přišel a například řekl: „No přiznejme si, dneska nevzniklo nic zajímavého“. To ti byla taková potupa, do dneška se mi zdá, že slyším ty jeho kroky za sebou a bojím se, že mi zase řekne: „Dneska jsme daleko nepokročili“. Nejhorší urážka, kterou jsem od něj slyšel - neřekl to naštěstí mě, ale jedné posluchačce: „No, na člověka vašeho talentu je to výrazný neúspěch“.
Milan Hlaveš Probíhala výuka podle vašich představ?
Vladimír Jelínek Opravdová drezúra. Nedávno jsme o tom mluvili s Václavem Ciglerem, kterého jsme vždycky považovali za takovou věrnou kopii Kaplického, včetně gest. Vašek kupodivu řekl, že si sám uvědomil, že větší volnost by byla možná lepší. To mě překvapilo. Nedávno jsme na školu vzpomínali s Martou Kerhartovou, která připomněla, s jakým napětím jsme čekávali na reakce Kaplického po prázdninách. Přinesli jsme, co jsme o prázdninách udělali. A ještě než přišel Kaplický, tak jsme si to navzájem ukazovali. Franta Tejml - to byl tehdy největší šok - měl jednou takovýhle štos papírů, pokreslený těmi jeho stylizovanými zvířátky a příšerkami. To bylo něco diametrálně odlišného od toho, co se v ateliéru dělalo. Tam se spíš šlo za jakýmsi tajemnem. Když kresba byla trošku ušmouraná, bylo to ono. Kaplický říkal: „Nesnažte se to vyslovit naplno, nemusíte dopovědět…“ A teď přišly Frantovy mazaniny fixem nebo čím to tehdy měl nakreslené, vybarvené, a my jsme si všichni s napětím říkali, co tomuhle asi Kaplický řekne. Franta to tam rozložil... jedno zvířátko vedle druhého. Kaplický přišel a opravdu se zaujetím si je prohlédl. A řekl: „Teda, to je úplně mimo náš okruh, ale zůstaňte u toho, pane Tejmle, zůstaňte u toho, protože to bude váš projekt.“ On už si ho přesně přečetl a od té doby Frantu bral jako toho dekorativního. Byl okamžitě ochotný a schopný přijmout něco jiného, pochopit, co je dobré. Adriena Šimotová v té době dělala aspiranturu, Jiří John za ní chodil do školy. Pořád jsem něco maloval, a pak to Jirkovi ukazoval. Ne že bych Kaplickému nevěřil, to ne, naopak. Byl schopný přijmout leccos, když například viděl, že jsem si týden někde maloval. To bylo výborné.
Milan Hlaveš Důležitá ale není jen postava učitele...
Vladimír Jelínek Zpětně vidím, že na VŠUP byl nejcennější nejen kantor, ale i lidé ze starších ročníků. V tom byla ta škola: v ateliéru společně mladší a starší včetně lidí, kteří se připravovali na státnice. A ty se s nimi konfrontuješ. Například František Janula, který vysloveně inklinoval k malbě, nebo Vladimír Kopecký. My ho zažili až po tom maléru, co se mu stal… měl rok přerušeno. Nevím, jak je to teď, ale my vzájemně velice sledovali, co se dělalo v ostatních ateliérech. Prolínaly se vlivy. Například Vladimír Komárek sice studoval u Štipla, ale chodil s obrázky pod kabátem - aby ho nikdo neviděl - ke Kaplickému a dával mu je korigovat, protože si ho nesmírně vážil. Chtěl k němu dokonce přestoupit. Kaplický mu ale řekl, že by se pan profesor Štipl mohl urazit, kdyby takto nadaný žák od něho odešel. Ale když byl Komárek v šestém ročníku a před státnicemi, prý ho Štipl šel navštívit do jeho ateliéru, takového kumbálu, který jsme mívali pronajatý při cimře. A když viděl, co Komárek dělá, řekl: „Proboha, člověče, a proč vy jste chodil ke mně do ateliéru?“ Pochopil najednou, že se ten člověk zbytečně celá ta léta mordoval s nějakými reliéfy. Zvládnul to, to je pravda, vždyť byl velice nadaný a tvořivý, ale v podstatě si tam ty roky vlastně jenom odseděl, aby si potom mohl malovat ty svoje obrázky.

Ve škole se prolínaly různé linie, ale to si člověk možná uvědomuje až dneska. Cenné bylo, že jsme mohli navázat lidské vztahy s těmi staršími: povídat si s Jiřím Johnem, Kopeckým, Janulou. S Adrienou Šimotovou udržujeme přátelský vztah dodnes... Ruda Volráb, který potom bohužel skončil velice tragicky, byl jedním z posluchačů, kterého Kaplický vzal s pochopením jako budoucího malíře. On byl mimořádně citlivý malíř a Kaplický ho prostě do ničeho nenutil. Ruda samozřejmě klauzury udělal, nějaké skleničky nakreslil, ale po škole už na sklo nesáhnul. Také jsem vždycky chtěl malovat. U skla do dneška pociťuji to, že je příliš definitivní. Takový Kopecký může svoje věci předělávat víckrát...
Milan Hlaveš Jsou ale případy, kdy se malování a sklářská tvorba dobře propojily.
Vladimír Jelínek Ano. Vezměme si jako příklad Bohouše Eliáše. Přesto opakuji: sklo je definitivní. Do obrazu se ještě může svobodně sahat. Do skla ne. Teď jsem po patnácti letech přemaloval jeden obraz s kalužemi. Ke zděšení mojí ženy. Jsem rád, že jsem mohl vždycky dělat obojí: ve sklárně a ve svém ateliéru. Vždyť to znáš: sklář udělá úžasný skleněný kus, který je krásný, ještě když se dává do chladící pece. Pak se to vyndá, a člověk si říká: „Kde to je? Tam v té chladící peci přeci musí být ještě nějaké další věci, ne? Kde je ta krása?“ A můžeš začít znovu...
Milan Hlaveš Zajímavá je etapa spolupráce studentů od Kaplického se Škrdlovicemi.
Vladimír Jelínek Ano, to je pravda. Kotík seděl ve výtvarné radě Uměleckých řemesel, které vedl architekt Koželka. Koželka byl nespokojený s tím, že ve Škrdlovicích nevznikla dlouho žádná nová originální kolekce a začíná se to tam opakovat. Hetteše napadlo zatáhnout do toho úkolu studenty od Kaplického, ať se trošku otrkají ve výrobě, ať si to zkusí. Kaplický do Škrdlovic poslal Jiřinu Žertovou, Zdenku Strobachovou, Mirka Blechu a mne. Kreslili jsme si dopředu něco, ale vlastně moc nevěděli, o co jde. Nejblíže tomu byl Mirek Blecha, který o tom měl alespoň trošku nějakou představu, protože jeho táta byl sklář. Ve Škrdlovicích, když nás, zajíce, starý pan Beránek - zlatý člověk - uviděl, seděl s námi na huti nad těmi výkresy až do rána. Všechno nám vysvětloval, proč a co jde nebo nejde. Hned jsme začali zkoušet a vznikla taková malá kolekce. Koželka s Hettešem se na to jeli podívat a sklo se jim líbilo. Tehdy tam už léta dělaly jako výtvarnice Maria Stáhlíková a Milena Velíšková. Jan Kotík z toho jejich opakování věcí už byl také rozladěný. Jejich stylu říkával „šťouchání měchačkou“. Ony totiž používaly dloubání mokrým dřevem do horkého skla, což my vůbec nedělali. Přiznám ale, že jsme vlastně ani nevěděli, že něco takového jde dělat, takže jsme zkoušeli úplně něco jiného.
Milan Hlaveš Jak na vaše výsledky potom Jan Kotík reagoval? Kolem Škrdlovic se v té době pohyboval.
Vladimír Jelínek Tomu se naše kolekce také líbila. Fakt ale je, že na tom měl hlavní zásluhu pan Beránek. On nás od těch našich obrázků, které jsme si přivezli, přivedl k realitě. V té době se už začalo uvažovat o Bruselu, na kterém se měl podílet hlavně Nový Bor. Umělecká řemesla měla rok nebo dva před tím velkou výstavu U Hybernů, kterou zorganizoval právě Koželka. Tím vešlo do povědomí, že Umělecká řemesla jsou schopná něco takového dělat nejenom v oblasti textilu nebo kovu, ale i ve skle. Tak došlo k té možnosti o Brusel se ucházet.
Milan Hlaveš Jan Kotík ty vaše školní práce nějak komentoval?
Vladimír Jelínek Ano. Říkal nám nad návrhy: „Vy si jenom malujete! Když malujete, už musíte mít vizi, že to bude ve skle“. Dělali jsme hodně talíře, do kruhu se mohlo namalovat, co se chtělo. Třeba všelijakým žlutým šmouhám na tmavém podkladě se skláři zvlášť smáli. Ale pan Beránek nás uklidňoval, že to uděláme. Vymyslel, že na křišťálové jádro zafoukli tmavý trychtýř, a tím dostali černou plochu, na kterou se dalo doslova kreslit žhavým sklem. Já na Emanuela Beránka moc vzpomínám. Po letech mi řekl, že jsme mu tehdy přinesli mládí do fabriky. Prý se na nás vždycky těšil. Ať jsme přišli s čímkoliv, tak se ti skláři samozřejmě seběhli, jak to bývalo. Pan Beránek - on byl takový rozšafný - odpoledne přišel a rozložil naše výkresy... všichni byli tiše a čekali, co řekne. „Hm, ale není to tak blbý, člověče, z toho by něco šlo“. Najednou bylo vidět, jak ho těší, že může přemýšlet o něčem úplně jiném. To byla bezvadná epizoda… Je velký rozdíl, když je ve sklárně nadšenec nebo naopak nějaký neruda otrávený, což se mě za ta léta také stalo mockrát. Někdo ti dokonce chce dokázat, že to nejde. Jo, a ty naše věci ze Škrdlovic byly nakonec vystavené na EXPO v Bruselu a jezdí po různých výstavách dodneška.



























Vladimír Jelínek: Váza s barevným vpichem, 1972
foukané na huti ručně tvarované sklo, v. 36 cm
Karlovarské sklo /Moser/
foto archiv UPM

























Vladimír Jelínek: Kapka, 1982
broušený objekt se zatavenou bublinou, prům. 16 cm
foto archiv UPM


























Vladimír Jelínek: Váza, 1960
foukané sklo, ryté, unikát, v. 31 cm
ze sbírek UPM
foto Gabriel Urbánek



























Vladimír Jelínek na Sklářském sympoziu´73, sklárna ÚUŘ, Škrdlovice
foto archiv UPM


























 

 
   

Copyright © 2001-2003 Polyconsult, s.r.o., Všechna práva vyhrazena.