Ohlédnutí za Mezinárodním hrnkovým sympóziem 2001  
 
Studia Ladislava Olivy st.
Milan Hlaveš - Fórum S - vydání 23/2005

Ladislava Olivu znám z vlastní zkušenosti bývalého studenta sklářské školy v Železném Brodě jako důsledného profesora, proto mne nepřekvapilo, že se při nahrávání našeho rozhovoru vyjadřoval velice přesně a jasně. Při korekturách textu mu ale přeci jen připadaly jím vyslovené a mnou následně zpracované věty nedokonalé. Předkládaný výsledek je kompromisem mezi ideální představou pana profesora a mojí snahou zachovat rozhovoru živost. O tom, jak dlouhý to byl proces svědčí, že rozhovor vznikl na podzim roku 2002 a jeho poměrně malá část, která se týká studijních let, vychází až nyní.


 

Milan Hlaveš Moderátor:
Milan Hlaveš
Ladislav Oliva Host:
Ladislav Oliva

Milan Hlaveš Mnozí sklářští výtvarníci se k oboru dostali víceméně náhodou, jak to bylo u Vás?
Ladislav Oliva Měšťanskou školu v Bílině jsem ukončil v roce 1948. Bylo mi patnáct let, a vůbec jsem neměl jasnou představu o zaměstnání, které chci v životě provozovat, a také jsem o něm nemohl sám rozhodnout. Rodiče chtěli, abych šel na strojařinu – žili jsme v kraji povrchových uhelných dolů a obecná tendence po válce budovat těžký průmysl nabízela možnost získat preferované zaměstnání v oboru těžby uhlí. Ředitelé škol měli povinnost pro toto získávat žáky a možná bych tomu také neušel. Rád jsem kreslil. Můj třídní učitel proto mým rodičům radil, abych raději volil studium na škole výtvarného zaměření. Náhoda tomu přála, že tehdy na jaře do naší třídy přišel seriózní pán z odborné sklářské školy v Kamenickém Šenově s informací, že potřebují žáky. Tímto mužem byl tehdejší tajemník školy Karel Klíma. Začal jsem o tom uvažovat. Na tomto místě je nutné připomenout, že oba moji rodiče tehdy pracovali ve výrobních provozech chudeřické sklárny na zrcadlové sklo. Můj zájem o šenovskou školu přijali s poznámkou: „Zvolil jsi sám, je to na tobě!“.
Milan Hlaveš Nelitoval jste toho rozhodnutí?
Ladislav Oliva Ocitl jsem se v novém prostředí a vůbec netušil, co to studium vyžaduje. Záliba v kreslení byla sice prvotní pohnutkou, ale jak se později ukázalo jen slabým vybavením. Ostatní spolužáci z ročníku například František Tejml, Lubomír Blecha, Josef Hlava, Mirek Hrstka, Otto Hartig nebo František Pazdera na tom byli lépe. Byl jsem žákem malířského oddělení, které vedl prof. Josef Khýn, technicky zdatný malíř s bravurní schopností ovládat štětec, který znal celou šíři technologie malování skla. Přírodní kreslení malířů tehdy vyučoval prof. René Roubíček.
Milan Hlaveš Potom jste pokračoval ve studiu na VŠUP. Bylo to snadné rozhodnutí?
Ladislav Oliva Když se blížil okamžik ukončení kamenickošenovské etapy, bylo nutné zvolit vyšší stupeň studia a vybírat osobnosti pedagogů na UMPRUM, mezi profesory Kaplickým a Štiplem. O Kaplického ateliéru kolovala dobrá pověst, protože se absolventi šenovské školy studující v Praze v různých ateliérech vraceli a vyprávěli nám o náplni výuky a podobně. Podle formulace „Užitá malba – sklo“ se dalo tušit zaměření výuky a bylo logické tam pokračovat. Já jsem si výběr poněkud komplikoval svým pošilháváním po sochařských školách, případně i po Akademii. Modelování mne lákalo, snad jako náhrada za moje nebarevné malování. Možná by to víc vyhovovalo mému praktickému založení a manuální zručnosti, i moje kresby byly řemeslné, málo poetické. Až později jsem správně porozuměl slovnímu hodnocení při Kaplického korekturách – suchá kresba, naturalismus, fotografismus.
Milan Hlaveš Co Vás nakonec přesvědčilo?
Ladislav Oliva Dal jsem na Roubíčkovu radu. V přihlášce k talentovým zkouškám jsem uvedl Kaplického školu. Do ročníku 1951/52 jsme nastoupili společně s Václavem Ciglerem a Františkem Tejmlem. Za rok po nás byli přijati Lubomír Blecha, Vladimír Jelínek a Rudolf Volráb – ke Štiplům Hrstka, Pazdera, Antonín Oth a další.
Milan Hlaveš Líbilo se Vám ve škole?
Ladislav Oliva Jak se vyznat z pocitů studentíka, který ve své jednoduchosti a prostotě intelektu vnímal atmosféru ateliéru jako kostel a pana profesora jako zbožněný idol umělecké osobnosti? Jeho názory na pracovní výkon i kvalitu byly oprávněné, kritika bolestivá. „Básník Cigler“ a jiní schopní žáci pro mě byli srovnávacím měřítkem, kterému jsem nemohl dostát. Pana profesora jsem tím trápil... no, asi velmi trpěl. V prvním ročníku jsme kreslili portrét. Pro mě nezdar za nezdarem. „Jó, ... jistě... úctyhodný výkon, ale lépe byste udělal, pane Olivo, kdybyste si vzal nový papír!“, zazněla při korektuře drtivá pravda. Měl na ni právo, ale já ji neunesl a nezdary obracel proti sobě. Při jiném mém výkonu s odlehčujícím úsměvem poznamenal: „Firma Ptáček... račte si přát portrét černobílý nebo ručně kolorovaný?“. A měl zase pravdu! Až asi ve třetím ročníku jsem pochopil, že výtvarnost kresby nespočívá jenom v řemeslném zvládnutí, ale v citovém prožívání procesu tvorby a v intelektuálním posunu vědomí.
Milan Hlaveš Jak jste takovou kritiku nesl?
Ladislav Oliva Zareagoval jsem neadekvátním způsobem: „Když mně to nejde, trápím sebe, trápím okolí, vždyť tady může zůstat místo pro někoho jiného.“ Školu jsem vzdal a do druhého semestru už nenastoupil. Bez vysvětlení a rozloučení. Dal jsem se zaměstnat v chudeřických sklárnách, kde už jsem dřív jako student brigádničil v brusírně. V té době u nás doma nebyly dobré sociální podmínky. Otec byl nemocný, matka pečovala o moji čtyřletou sestru, druhá sestra byla textilní učnicí, oba starší bratři se právě osamostatňovali. Nemohl jsem po nich chtít, aby mne na studiích podporovali.
Milan Hlaveš Jaká byla reakce ze školy, když jste takhle náhle zmizel?
Ladislav Oliva Když pan profesor zjistil, že nedocházím do ateliéru, tušil vážné důvody a přes spolužáky mne vyzval k návratu. Přijel jsem. Ve vzájemném respektu jsme na rovinu hovořili o zábranách pokračovat dál. Dozvěděl se, co o mně neznal a co mu unikalo. Já naopak zjistil, že to není jenom přísný člověk, že má kategorii myšlení danou postavením učitele, který za nás nese zodpovědnost. Že nás chce vyzvednout na úroveň, která nám umožní samostatně tvořit, postavit se na vlastní nohy.
Milan Hlaveš Takže jste se do školy nastoupil znovu.
Ladislav Oliva Nevěděl jsem, do jakého prostředí se vrátím, ale spolužáci mě bez výčitek přijali. Věděl jsem, že ta fáze rozhlížení se a lámání vlastních neschopností nesmí trvat příliš dlouho, abych za ostatními nezaostával. Také jsem nechtěl pana profesora zklamat a snažil jsem se. Než přišel kvalitativní zlom, přežil jsem druhý ročník na úkolech navrhovat tvary dutého skla s výzdobou stylizovaných rostlin a písma. Ve třetím ročníku jsme studovali figuru v životní velikosti, kreslili uhlem, malovali temperou a pak navrhovali figurální kompozici na pískovanou vitráž – semestrální práci. Při kreslení dvoumetrového kartonu jsme zůstávali v ateliéru dlouho do večera, až nás vrátný vyháněl. V tom pracovním tempu a procesu bourání, stavění a opětovného hledání jsem cítil tu proměnu výsledku. Velmi mne potom potěšilo, když si pan profesor při korekturách začal pískat árii z Carmen: „Toreadore...“. To byla vždycky předzvěst jeho spokojenosti. Pronesl osvobozující hodnocení: „Pane Olivo, teď to cinklo!“. Pak už pro mne bylo všechno snazší.
Milan Hlaveš Co vám jinak profesor zadával za úkoly?
Ladislav Oliva Náměty prací jsme si mohli volit. Pro karton k pískované vitráži 3x2 metry jsem si například vybral téma kování koní. Koně jako ušlechtilá zvířata mám spojené se vzpomínkami na dětství a náš pobyt na vesnici v období války od roku 1938, kdy jsme jako česká rodina museli utéct z pohraničí. Od první třídy obecné školy jsem se kamarádil se synem tamního kováře a prostředí kovárny dobře znal. Trochu předbíhám, protože kompozice té vitráže byla vedle dutého skla součástí diplomové práce, jejíž rozsah určil prof. Kaplický. Jak jsme postupovali do vyšších ročníků, studijní program se měnil a úkoly se stupňovaly tak, abychom rozvíjeli schopnosti a rozšiřovali rejstřík zkušeností.
Milan Hlaveš Vím, že jste měl od začátku zájem o řemeslnou stránku tvorby skla. Rozvíjel jste tento zájem i na vysoké škole?
Ladislav Oliva O co menší bylo moje výtvarné nadání, o to víc jsem byl schopný uvažovat prakticky. Jako jediný ze skupiny jsem se ve druhém ročníku zapsal na nepovinný předmět sádrování do dílny k učiteli Laštovičkovi. Naučil jsem se na sádrařském kruhu soustružit tvary z monolitního bloku a skořepinově tenké nádoby tvarovat vytáčením tekuté sádry podle plechových střihů. Na škole získané zkušenosti jsem později využil v zaměstnání ve sklářských podnicích i v samostatné tvorbě. Podle sádrových modelů lisovaného skla mohli soustružníci a cizeléři vyrábět kovové lisovací formy. Mohu říct, že oceňovali přípravu a přesnost modelů, protože dokonalý model přesvědčuje a urychluje výrobu.
Milan Hlaveš Výrazná dodnes zůstává malba na dutém skle z Kaplického ateliéru. Jak Vás k ní profesor vedl?
Ladislav Oliva Musím vzpomenout na začátky rozvíjení kategorie malovaného skla v Kaplického škole a její postupné proměny. Estetický názor pana profesora určoval především věnovat se koncepčním zásadám tvarů nádob, se zřetelem na jejich účel a funkci - poháry, vázy, mísy. Nádobu vnímal jako čistý, odpovědně budovaný architektonický tvar a dovoloval jej doplnit jen nepatrným grafickým znakem, linií, písmem nebo symbolem. Odkazoval nás na příklady starověkých kultur – klínové písmo Sumerů, hieroglyfy Egypťanů, na artefakty starého Řecka a Etrusků, a také na kultury předkolumbovské Ameriky. Miloval řád a čistotu slohu, odmítal ozdobnictví. Připouštěl přírodní motiv, ale trval na stylizované až heraldické formě ztvárnění. Nosil nám knihy o sumerské keramice, kykladské kultuře, o minojských vázách, knihy o umění Polynésanů, australských Maorů, a také o umění afrického kontinentu. Všechny tyto příklady vybíral proto, abychom pochopili princip slohové transpozice přírodního motivu do zkratky, v níž abstrakce nespočívá v bezduché redukci formy, ale je procesem i výsledkem hlubokého vcítění a výtvarného přetavení.
Milan Hlaveš Chápu to dobře tak, že Vás kamsi vedl na základě tradice?
Ladislav Oliva Bylo to cílevědomé nasměrování žáků, kteří v naší etapě do roku 57 přicházeli ze sklářských škol, vybaveni technologickými znalostmi o emailových, sytých i transparentních barvách a zkušenostmi práce s nimi. Hledám přijatelné vysvětlení, proč pan profesor uznával černou barvu jako jedině možnou k dekorování pohárů a jiného skla, ve studentské hantýrce „hrnců“. Dochází mi logické propojení s historií. Antické červené a černé figury, sklo Preisslerů malované švarclotem, dvojstěnky s proškrabávanou zlatou fólií... To všechno má technickou paralelu s pozdějšími grafickými technikami – mědirytinou, ocelotiskem, leptem, suchou jehlou, litografií, které Kaplický užíval ve své tvorbě: graficky lineární zacházení s černou barvou jako modelačním faktorem najdeme na jeho portrétech i v monumentálních dílech pro architekturu včetně vitráží.
Milan Hlaveš Je ale přeci známá celá řada barevně malovaného skla Vašich spolužáků z té doby.
Ladislav Oliva Doménu černé barvy v ateliéru pozvolna tlumilo kombinování s listry, transparentními barvami, se žlutou lazurou atd. Nejlépe to dokazuje Tejmlův příklad. On v jemné až síťové kresbě maloval své hady, krokodýly nebo ryby. V dalším období maloval geometrické rastru podobné vzory ve žluté lazuře na křišťálovém skle a zlatě na hnědě kouřovém skle. Už v době studia jeho abstraktní forma rukopisu zrála a určitě měla původ i v jeho excentricky situované povaze. Vlysy ptáků, hlavonožců a jiných příšerek černě vykreslených na polích transparentní barvy výrazného akcentu představují velmi výrazný a podstatný vývojový přínos v Kaplického škole. A pan profesor to akceptoval. Protipólem Tejmlova malování, které stále respektovalo tektonický řád skleněného tvaru, bylo malování Vladimíra Kopeckého. Ten pomalovával nádobu po jejím celém povrchu a volně členil pole. Rustikálně živým způsobem nanášel emailové barvy, aby po vypálení malbu opět doplňoval, aby ji zahustil k žádanému výrazu expresivního rukopisu. Oby tyto hraniční příklady výtvarného vyjádření jsou důkazem pedagogova citlivého respektování jemu svěřených talentů, pro jejichž rozvinutí vytvářel intelektuální prostředí a pomáhal jim utřiďovat kvalitu.
Milan Hlaveš Malování ale nebyla jediná technologie preferovaná v ateliéru.
Ladislav Oliva Musím se ještě zmínit o leptaném skle. Technologicky zvladatelná disciplína – jehlou škrabaná kresba v asfaltovém nátěru vázy, působením fluorovodíkové kyseliny zaleptaná do skla, dává matově stříbřitou, lineární nebo plošnou grafickou stopu, která na čirém skle působí kontrastně. Řemeslný postup se podobá kreslení na papíru. Úkolem jsme sice prošli všichni, ale jak už to bývá, jenom někteří přijali tuto techniku za svoji a vytěžili z ní pozoruhodné výsledky. Například Marta Kerhartová.
Milan Hlaveš Jiné tradiční technologie zpracování skla Vás zajímaly také?
Ladislav Oliva Pokoušet se brousit sklo jsem chodil do školní brusírny k učiteli panu Průšovi. To byl můj další zájem. Dílnu spíš využívali žáci od prof. Štipla, kteří často obor broušení studovali už na střední škole. Já autsajdr jsem jim ničil kotouče. Pan učitel to shovívavě trpěl. Zprvu jsem modelačním způsobem tvaroval popelníky, na které jsem pak vybrousil žlábkový vlys. Nešlo o velké výkony, vlastně jsem se jenom odvažoval ohmatávat si princip. O prázdninách jsem potom na praxi u Moserů už odvážněji brousil mísu s velmi plastickými modelacemi. Pomohlo mi to vnímat hmotu a výtvarnou účinnost hlubokého zářezu do skla.
Milan Hlaveš Měly jste zadávány i úkoly pro nějaký konkrétní účel?
Ladislav Oliva Například vyučovací osnovy pro třetí ročník určovaly pracovat na nevelikých úkolech. Ty ale byly zase účelově a tématicky zajímavé. Jednalo se o domovní znamení. Řešili bychom ten úkol imaginárně, ale pan profesor nám: Ciglerovi, Tejmlovi a mně, práci zadal jako zcela reálné zadání pro nově stavěné domy ve Vršovicích. Termín a konkrétní místo zavazovaly. Naddveřní okno každého domu v úrovni podesty vpouštělo denní světlo do pater. Bylo to tedy vhodné místo pro pískovanou vitráž řešenou jako triptych. Hlavní plochu zdobilo znamení zvířete, úzké pásy po stranách stylizovaná dekorační výplň. Vitráže se realizovaly v dílně sklářské školy v Železném Brodě a byly osazeny v termínu. Jsou tam dodnes.

 

                                  * * *

Ladislav Oliva st. (*21.8.1933 Chudeřice u Bíliny)
Absolvent Odborné školy sklářské v Kamenickém Šenově (1948-1951, oddělení malování a leptání skla) a VŠUP (1951-1957, prof. J. Kaplický). V letech 1957-1964 byl výtvarníkem n. p. Borské sklo v Novém Boru, 1964-1969 n. p. Sklárny Bohemia v Poděbradech, externě vyučoval na SUPŠ sklářské v Kamenickém Šenově. V letech 1969-1991 výtvarně vedl oddělení broušení skla na SUPŠ sklářské v Železném Brodě, 1991-1994 znovu působil na SUPŠ v Kamenickém Šenově. Externě spolupracoval s ŽBS, sklárnou ÚUŘ ve Škrdlovicích, n. p. Crystalex v Novém Boru. Prosadil se odvážně do hloubky pískovanými silnostěnnými plochými mísami-talíři a nádobami tvaru válce s různými geometrickými a biomorfními strukturami z přelomu 50. a 60. let. Zabýval se návrhy lisovaného olovnatého křišťálu. Věnoval se broušenému sklu, dále sklu hutnímu, malovanému, rytému a tavenému ve formě. Je autorem realizací pro architekturu, například vitraje pro EXPO 67‘ v Montrealu (replika v UPM).


























Ladislav Oliva sen.: Talíř, 1966
olovnatý křišťál lisovaný
Sklárny Bohemia Poděbrady
 

 
   

Copyright © 2001-2003 Polyconsult, s.r.o., Všechna práva vyhrazena.