Ohlédnutí za Mezinárodním hrnkovým sympóziem 2001  
Sahm ČS
 
Objevování krásy všedních věcí - sklo Miluše Roubíčkové

Miluše Roubíčková je ve své tvorbě velmi blízká východiskům svého manžela Reného Roubíčka co se týká smyslu pro specifika skla a uplatnění možností hutnického tvarování žhavé hmoty.


 
 

Nejdříve se její  cit pro materiál a jeho užití projevil mimo sféru autorské volné tvorby, na poli designu. Již na konci padesátých let získávala ocenění za designérské návrhy - například v roce 1957 to byla stříbrná medaile na milánském Trienále. Následovala řada vynikajících návrhů s uplatněním brusu, ale především s poněkud dobově pozapomenutými tradičními hutními technikami utváření povrchů nádob do optišových forem. Toto období je také výrazně poznamenáno příklonem k užití barevných sklovin, které byly v intencích tehdejší tvorby taktéž poněkud stranou zájmu umělců.     

Nádoby, napodobující nezřídka velmi konkrétní tvary plodů, byly předznamenáním další tvorby Miluše Roubíčkové, pro kterou se stalo určujícím momentem zaměření pozornosti k tématům všedního dne, k obvyklým až banálním věcem kolem nás. Ztvárňováním právě takových témat s charakteristicky ženskou jemností, pochopením, mnohdy humorně podbarveným konstatováním a bezprostředností se Miluše  Roubíčková výrazně odlišila od světa umění zahlceného někdy až příliš pracně hledanými filosofickými podtexty. 

Její objekty - kytice květů, poháry s ovocem, bábovky aj. nejsou napodobením reálných předmětů. Cílem je evokovat souvislosti těchto věcí, jejich kouzlo zapomenutých vůní dětství, příjemně bezkonfliktní atmosféry bezpečí domova se všemi jeho potřebnými i zbytečnými atributy.     

V sedmdesátých letech se tvorba Miluše Roubíčkové svým tématem lidské hlavy přiblížila k práci René Roubíčka. Přesto jsou obě polohy výrazně rozeznatelné. Hlavy Miluše Roubíčkové nezapřou ženský smysl pro  dekorativnost a hravost v detailu, který se stává na formě dominantním.     

Ve svých pracích z konce 70. a 80. let se autorka zaměřila na skutečně nejobyčejnější předměty - hlávky zelí, zavařovací sklenice s plody, rozevřené krabičky bonbónů, pytlíky. Soubory těchto míjených věcí jsou  nesentimentální ilustrací každodennosti v jejím půvabu, naivitě i banalitě pomíjivosti.    

Zcela jiným dojmem až manýristické hýřivosti působí autorčino ztvárnění fantasticky barevných rozměrných kytic, ale i drobnějších kompaktních plastik  - keřů v proměnných ročních dobách. Mistrná dílka hravého hutního zpracování žijí vnitřním životem svých obyvatel a navíc jakoby se z nich ozývala jiskřivá Vivaldiho hudba.    

Velmi zajímavým způsobem se v tvorbě Miluše Roubíčkové postupně proměnilo reálné téma plné agresivity a nepřátelství - betonová zeď posázená střepy proti vetřelcům. Autorčiny zdi jsou stejně pevné a syrové, avšak prokvétají skleněnými fragmenty jako kytice, evokují rostlinný svět oblékající šeď betonu do dekorativního kostýmu až k úplnému pohlcení.     

Přesto a snad právě proto, že práce Miluše Roubíčkové, že nepatří k dílům okázale drásajícím filosofickou podstatu lidského bytí, dotýkají se svojí "tichou a nenápadnou" poetikou o to intenzivněji životní zkušenosti každého z nás.

Miluše Roubíčková
narozena: 20. 7. 1922 v Praze
Studia:
1941 - 1943  Střední uměleckoprůmyslová  škola v Praze
1943 - 1949  VŠ uměleckoprůmyslová v Praze, ateliér prof. J.Holečka, ateliér prof. J. Kaplického    
                                 

 

 

 
   

Copyright © 2001-2003 Polyconsult, s.r.o., Všechna práva vyhrazena.