Ohlédnutí za Mezinárodním hrnkovým sympóziem 2001  
 
Tenké jemné linie - rozhovor s Martou Kerhartovou
Milan Hlaveš - Fórum S - vydání 6/2005

Sklářská výtvarnice Marta Kerhartová-Peřinová bývala na začátku své profesní kariéry velkou nadějí českého uměleckého skla. Její křehké nádoby s abstraktními leptanými a malovanými dekory patří k tomu nejlepšímu, co v českém ateliérovém skle konce 50. a průběhu 60. let vzniklo. Pozdější soukromé starosti včetně péče o rodinu ji ovšem od oboru odvedly a ona se věnovala pedagogické činnosti. V dubnu roku 2004 paní Kerhartová věnovala do sbírek UPM osmnáct svých prací a významně tím obohatila jejich kolekci v tomto muzeu.


 

Milan Hlaveš Moderátor:
Milan Hlaveš
Marta Kerhartová Host:
Marta Kerhartová

Milan Hlaveš Vaše práce z konce 50. let uvedla prof. Sylva Petrová v knize České sklo a naznačila, že přinesly do českého sklářství něco úplně nového. V době, kdy jste ho začala na VŠUP jako studentka Kaplického ateliéru dělat, mělo ohlas třeba mezi spolužáky, ale i pedagogy? Pocítila jste následně něco pozitivního, když se Vaše práce objevily na některé z mezinárodních výstav?
Marta Kerhartová Já si myslím, že to bylo tehdy zajímavé právě neobvyklým způsobem leptu. Použitá kyselina byla takzvaně ostrá. Lept do té doby byl víceméně vodový. Zajímala mne stříbrnost a plasticita. Lept používaný v továrnách nebyl tak stříbrný. Spolupracovala jsem v leptárně Ústředí uměleckých řemesel s panem Bohuslavem Šimice, rozuměli jsme si a on věděl, jak to chci, co požaduji a myslím, že tenkrát to mělo docela odezvu.
Milan Hlaveš Poprvé se Vaše leptané sklo v zahraničí objevilo, myslím, na trienále v Miláně?
Marta Kerhartová V padesátém sedmém roce. To byla kromě jiného tahle vázička, je to sice pozdější duplikát, který není přesně takový, ale jedná se víceméně o totéž. To už bylo natolik stříbrné, že to kreslilo na povrchu. Běžný lept jinak potřeboval většinou něco k sobě, nebyl totiž nápadný, nebyl skoro vidět. Mám tady ukázky průmyslového leptu, jaký jsme kdysi dělávali přes ÚBOK. To je technický lept, který pantograf napolo automaticky kreslil, to znáte, jehličkou do krytu a pak se to leptalo. Kontrast je ve srovnání dobře vidět – úplně vodovatá linka.
Milan Hlaveš Nebylo obtížné získávat zkušenost s technologií, která pro Vás byla nová?
Marta Kerhartová Začali jsme na škole ještě s asistentem Františkem Burantem. Leptali jsme jistě proti všem hygienickým povolením, ve sklepě na UMPRUM v dřevěné kádi.
Milan Hlaveš Bez digestoře?
Marta Kerhartová Jistě, beze všeho. Jenom vodovod tam byl, taková výlevka. Musel jste moc dávat pozor, abyste se nepoleptal. Když to stříkalo, i ředěná kyselina, tak jste měl dírky na šatech a na punčochách nebo stopy na ruce. Je to snad nejhorší kyselina, rozbíhá se a nepřestane, pořád jede dál a nevypláchnete jí, pokud jste si ji nalil koncentrovanou. A pak, když jsem leptala u Šimice, to už bylo něco jiného. Tam bylo lepší vybavení, a také jsem sklo nedávala do vany sama. Bylo to bezpečné. I když jsem třeba u realizace byla, leptal on. Realizace nebyla jednoduchá: na škole jsme například vázy naplňovali vodou, potom vyvažovali kamínky, ale tak, aby se vázy nepotopily do kyseliny celé. Ochrannou asfaltovou vrstvu to mělo vevnitř jenom kousek, špatně se totiž potom odstraňovala. Potom jsme to museli smývat. Teplá voda nebyla, bylo to docela náročné.
Milan Hlaveš Co na Vaši práci tehdy říkal profesor Kaplický?
Marta Kerhartová Myslím, že s ní souhlasil. Moje věci měly ve škole dobré ocenění a potom se posílaly i na zahraniční výstavy přes ÚBOK. Tam jsem měla první úspěch z Milána a pak byly světové výstavy v Bruselu a Montrealu, výstavy v Moskvě, New Yorku, Sao Paulu… Nikam jsme se tehdy nemohli jet podívat, protože nás nepustili. Sice jsem dostala stříbrnou medaili, ale nesměla jsem do Milána pro ni jet, musela jsem počkat, až mi ji někdo přiveze.
Milan Hlaveš Takže za Vás vlastně jezdily po světě Vaše věci…
Marta Kerhartová Ano, ty věci takhle jezdily.
Milan Hlaveš Do zahraničí jste se svými věcmi opravdu nikdy nedostala?
Marta Kerhartová Jeli jsme do Moskvy s Jelínkem, Blechou, Frantou Tejmlem, Zdenou Strobachovou a asi ještě někdo tam byl s námi. Poslali nás tam, partu mladých výtvarníků, za odměnu s výpravou novinářů, podívat se na výstavu Československé sklo, 1959. A já jsem přesvědčila svoje kamarády, že by bylo dobré si koupit lístek – jízdenka šla koupit do Leningradu. Jeli jsme tam původně na oslavy říjnové revoluce, a tím bychom se jim vyhnuli. Po příjezdu nám řekli – museli jsme ohlásit, že máme jízdenky, že bychom si tam zajeli – to nejde, tam nemůžete sami. Oni vždycky přidělovali hlídače, ale slíbili, že cestu vyřídí. Ubíhaly dny a my jsme na 7. listopadu museli zůstat v Moskvě a ráno jsme šli na stanoviště na Manéžní náměstí podívat se na přehlídku. Franta Tejml ráno zaspal. Říkal, že ví, kde to je, a dožene nás. Všechno bylo přísně kontrolované, ale Franta jim drze ukázal naši svazovou legitimaci. Koukali na ni vzhůru nohama, protože neznali latinku, on prošel a našel nás. Tak jsme se večer sebrali, nikomu jsme nic neřekli a jeli do Leningradu.
Milan Hlaveš Bylo těžké se v 60. letech krátce po škole umělecky prosadit?
Marta Kerhartová Já jsem měla dobrý začátek, protože jsem začala obesílat soutěže ÚBOKu. Jeden čas je vypisovali každý měsíc, což potom zrušili. Z realizace nic nebylo, jenom všelijaké výstavy. V té době se chtěly návrhy a já jsem je tam začala posílat, tak jako je posílal Vladimír Jelínek a jeho ročník. Chytila jsem se tam a oni o už mně věděli, než jsem opustila UMPRUM. Například účast v Miláně byla vlastně ještě před mým dokončením školy. Byl to start, který nebyl nijak moc obtížný, a do povědomí jsem se dostávala docela dobře.
Milan Hlaveš Jistě skvělý začátek. Vaše práce se v té době začaly objevovat v prestižních časopisech, ve Tvaru atd. Ale z praktického hlediska, žilo se z prodeje věcí nebo snad ze skicovného z ÚBOKu?
Marta Kerhartová To skicovné bylo asi 40 korun, takové byly ceny. Žilo se všelijak, ale na to člověk nějak nemyslel, tehdy peníze nebyly hlavní. Tehdy se mi také nejlépe dělaly výstavy, dokud na ně fungovalo takzvané vyzvání do soutěže. To pro mě bylo nejpříjemnější.
Milan Hlaveš Naznačila jste, že jste se intenzivně věnovala podobné práci pouze nějaký čas.
Marta Kerhartová Několik let, protože pak jsme měli problémy s bydlením, moje sestra emigrovala … a my jsme měli tehdy rozdělený tenhle byt, měli jsme tu desítkářku. To nevíte, vy jste mladý, víte, kdo to byli desítkáři? Ti měli na starosti politicky hlídat určitý okruh lidí po domech. Měli vždy několik domů a my jsme jednu z nich měli tady. Tu strašnou atmosféru nepřeji nikomu…
Milan Hlaveš A tehdy jste začala dojíždět učit na gymnázium do Poděbrad?
Marta Kerhartová Tam jsem měla otce a nevlastní matku. Ne denně, ale jednou týdně jsme tam přenocovali. Na gymnáziu mi dali do těch dvou dnů všechny hodiny výtvarné výchovy. Malou, ani ne tříletou dceru, si rodiče brali rovnou z autobusu. Syn byl o pět let starší, ten už chodil do školy a zůstával s otcem v Praze.
Milan Hlaveš A proč jste neučila na nějakém pražském gymnáziu? Dojíždění s dětmi muselo být velice náročné.
Marta Kerhartová Bylo náročné, ale v Poděbradech jsem měla zázemí. Chodila jsem tam předtím do gymnázia, a měla k městu vazbu. Nabídli mi místo na škole, protože po letech obnovovali výtvarnou výchovu. Nový projekt, zajímavý způsob výuky, a mě se to líbilo. A dějiny umění jsem vykládala. Nechali mi volnou ruku, měla jsem docela pěkný prostor pro sebe a utekla jsem z té těžké atmosféry, která kolem mě v Praze byla. Deset let jsem tam takhle jezdila. Když už dcera chodila do školy a byla větší, jezdila jsem sama. Pak bohužel výtvarnou výchovu zase zrušili. Doporučili mne ale na Výzkumný ústav pedagogický.
Milan Hlaveš V čem taková práce spočívala?
Marta Kerhartová Dělali jsme osnovy výtvarné výchovy pro základní školy a gymnázia. Snažili jsme se obnovit výuku výtvarné výchovy pro gymnázia, kterou, jak jsem již říkala, předtím zrušili, což se podařilo. Byla jsem tam asi šestnáct let, ani jsem dopředu netušila, že tam tak dlouho vydržím. Fungovala tam také INSEA: mezinárodní výtvarná instituce, kde jsem byla činná. INSEA měla centrum v Paříži, byla jsem tam ale až v 89. roce, kdy už to šlo. Mělo to svá pozitiva, protože výtvarná výchova na školách byla volná. Každý kantor, který měl smysl pro výtvarno, měl pro sebe prostor, mohl si osnovy upravovat. Vůbec není pravda, co dneska říkají, že vše bylo nalinkované. Měli jsme partu lidí, v každém kraji někoho. Ve straně z nich byli snad jen dva lidé - neuvěřitelné. A v osnovách nebylo politického - ani slovíčka. Byla jsem tam od roku 1980 zhruba do 1996.
Milan Hlaveš Jednalo se o samostatnou instituci?
Marta Kerhartová Ano, o samostatnou instituci pod ministerstvem školství. Sídlila v Mikulandské ulici, založil ji prezident Beneš, myslím, v roce čtyřicet šest. A pak po revoluci v osmdesátém devátém ministerstvo tyhle své budovy a zařízení věnovalo nezištně komukoliv, Štiřín, Ládví atd. Budovu v Mikulandské ulici věnovali základní škole a ústav přestěhovali do Zličína, na hodinu cesty z centra. To znamenalo úplné odtržení od kantorů. Dál to podle mne nemělo cenu. Sama jsem odtamtud chtěla jít pryč.
Milan Hlaveš Plánovala jste obnovení vlastní výtvarné činnosti?
Marta Kerhartová Měla jsem to v plánu, jakmile dosáhnu důchodového věku a se vším tam skončím. Měla jsem připravenou surovinu. Věřila jsem, že se vrátím, ale umřel pan Šimice a po osmdesátém devátém nastala paradoxní situace, kdy se mi znova začínalo těžko. Vše začalo být jiné.
Milan Hlaveš Už nebyl přístup k materiálům?
Marta Kerhartová S nimi jsem počítala, ale podobně jako přišel o ateliér Vladimír Jelínek a řada mých dalších známých, také já dopadla podobně. Měla jsem napřed pracovnu ve Střešovicích, pak tady dole v domě takový domovnický byt, garsonku. Na sklo by to nebývalo bylo špatné, tekla tam voda. Po privatizaci ovšem chtěli v devadesátém roce snad 8.000 měsíčně plus další poplatky. A my měli dvoutisícové platy… Najednou to nešlo. Sedmimilimetrové sklo na okna jsem rozdala, někdo si ho odnesl. Do dvou měsíců muselo být všechno vyklizené.
Milan Hlaveš Říkala jste, že se sklu jste se po roce 1970 již nevěnovala. Ukazovala jste mi přesto před chvilkou předměty ze sedmdesátých let a zmínila se o nějaké výstavě.
Marta Kerhartová To bylo vyloženě jen nárazové. Ta výstava se konala v roce 1977. Kreslila jsem si a potom nadělala sklo. Ono to dost dobře jinak nešlo. My jsme opravdu měli časové a prostorové potíže. Po všech stránkách to bylo náročné. Po osmašedesátém byly poměry pro naši rodinu moc ošklivé.
Milan Hlaveš Takže z toho plánu po revoluci se neuskutečnilo opravdu nic?
Marta Kerhartová Nebylo nic. Ne, ne, chodila jsem jen na schůze sklářského sdružení. Ty lidi jsem ale ráda viděla.
Milan Hlaveš Říkala jste, že šly od Vás z ateliéru pryč nějaké silnější skleněné tabule, to znamená, že jste plánovala realizace do architektury?
Marta Kerhartová Já jsem dělávala pískovaná a leptaná okna. To jsem vám asi neříkala. Muselo to být někdy po šedesátém roce. Jezdila jsem dělat okna do sokolovského divadla a lékárny a také potom celou sadu velkých oken do Nového Sedla do kulturního domu.
Milan Hlaveš Předpokládám, že Vaše okna měla vztah k dekorům na Vašich nádobách.
Marta Kerhartová Měla. V tom divadle se s nimi vysloveně všechno propojovalo. O trochu jiná byla okna do Nového Sedla. Tam těch velkých oken bylo asi deset nebo ještě víc. Jednalo se o stylizované rostliny.
Milan Hlaveš Přemýšlela jste někdy o tom, že byste nechala své práce průmyslově rozmnožit nebo jste je vždy pojímala jako unikátní záležitost?
Marta Kerhartová Jako unikáty. Jednou mě ale dopálili v Novém Boru, protože se na trhu objevily štíhlé, dlouhé vázičky s dekorem, který jsem dobře znala. Zkrátka najednou se prodávalo sklo podobné tomu mému v novoborské prodejně na rohu Perlové a Národní třídy. Takové humpolácké bylo. Hned jsem tehdy šla na ochranu autorských práv, ale ničeho jsem nedosáhla.
Milan Hlaveš I když se dělá návrh přímo pro průmysl, obtížně se ohlídá, aby výrobku zůstala jemnost a bezprostřednost.
Marta Kerhartová Určitě, ano. I když člověk sám dělá kopii, tak nikdy není taková, jako když dělá původní věc. Vždy se z toho cosi vytratí.
Milan Hlaveš Ano, viděl jsem nedávno jednu zahraniční sbírku kresebných návrhů českého skla z 50. a 60 let. Zajímalo by mne, jakým způsobem se kresba váže k definitivní práci ve skle. Přenos skici do materiálu a vzniklý posun.
Marta Kerhartová Já jsem nejraději dělala návrhy na lepty klovatinou, protože mě to připadalo blízké konečnému výsledku. Klovatinu jsem nevymývala, nechala jsem ji tam, průsvitností sugerovala mou představu.
Milan Hlaveš V Uměleckých řemeslech jste měla dveře otevřené díky kontaktům s panem Šimice?
Marta Kerhartová Já jsem pro ně návrhy nedělala, jen jsem tam realizovala své věci. Šimice měl zajímavou minulost. To byl moc hodný člověk. Vlastně dopadl tragicky. Nemohl studovat, protože měl špatný původ a na vojnu ho dali k černým baronům, k PTP, jestli o tom nevíte. Také díky tomu jsme si ale rozuměli, protože jsme byli naladěni na stejnou notu. Tykali jsme si, znala jsem se s jeho tehdejší manželkou. Vím, že se s tím, že nemohl studovat a potom dělat samostatnou práci, nikdy nesmířil. Dnes by to nevadilo, byl by výtvarníkem – dnes nevadí, že někdo nemá vysokou školu. On to tenkrát těžce nesl, byla to jeho osobní tragédie.
Milan Hlaveš Přitom se jednalo o nadaného člověka a jeho realizace, pokud vím, byly skvělé, velkoryse pojaté. V originále se jich ale mnoho nezachovalo.
Marta Kerhartová Ano, byl velice nadaný. A právě on se zajímal o ten hluboký lept a zkoušel ho na silném skle, vycházely krásné neobvyklé modelace. Za úplně jiných podmínek než u mého tenkostěnného skla. Já jsem Šimice měla ráda, byl vždy spolehlivý. Začala jsem za ním jezdit do Vršovic, kde měl leptárnu, už když jsem končila UMPRUM. V Kodaňské měl u sebe ještě pomocníky, ze začátku tam byl ale sám.
Milan Hlaveš Nelákaly Vás jiné sklářské technologie?
Marta Kerhartová Nechodila jsem do sklářské školy, ale do gymnázia. Pomalu jsem se tedy do věci dostávala, třeba přes každoroční měsíční praxe, broušení atd.
Milan Hlaveš A jak vás vlastně napadlo jít studovat sklo, když jste byla absolventkou gymnázia?
Marta Kerhartová Nevím. V Poděbradech byla sklárna… Jak mě to napadlo? Znala jsem Jiřinu Kárníkovou, to byla vzdálená příbuzná, která chodila ke Kaplickému, takže jsem o jeho škole něco věděla, sklo se mi líbilo jako materiál. Chtěla jsem tehdy jít na nějakou výtvarnou školu.
Milan Hlaveš Z Vaší řeči cítím, že jste podobně jako mnozí další byla s přístupem pana profesora Kaplického spokojená.
Marta Kerhartová Byla, velice. Já jsem maturovala v Poděbradech v 53. roce, v politicky velice nepříznivé době. Oktávu zrušili kvůli prvním Nejedlého reformám. Celé léto jsme chodili do školy a maturovali v září. V tom roce vlastně končily dva ročníky. Na jaře, když nám to oznámili, že už končíme a nepůjdeme dál, posílali jsme předběžné přihlášky. Na UMPRUM jsem poslala takovou osmerku papíru. Ze dvaačtyřiceti lidí ve třídě mělo doporučení na vysokou jen pět. Z politických důvodů. Já jsem měla jít do sklárny jako dělník, ale přišlo mi pozvání ke zkoušce, protože ten rok dělali dodatečně zkoušky ještě ádékáři. Jestli nevíte, co to bylo - dělnická přípravka ze skláren. Dodatečné zkoušky byly někdy v září, nahonem. S výukou se začínalo od října. No, a mne pozvali s nimi. Vzali mě, ale v pololetí přišlo z rektorátu Kaplickému oznámení, že nemám doporučení od maturity. Kaplický to vzal naštěstí nějak na sebe.
Milan Hlaveš Ale byly tam talentové zkoušky?
Marta Kerhartová Ano, to byly talentové zkoušky, ale doplňovací. Výhodu měli ti z dělnické přípravky, na tom měli tehdy zájem komunisté, aby se tam tahle mládež dostala. Nás dvě z gymnázia k nim přidali. My jsme byli v ročníku nakonec tři: s Josefem Jiřičkou a s Karlem Wünschem. To právě protáhli UMPRUM na šest let, ročník před námi byl první, kdo měl šestiletou školu.
Milan Hlaveš Zajímalo by mne, jací byli například Vaši kolegové ve škole Jan Novotný nebo Ladislav Oliva, když byli úplně mladí, protože já je poznal o mnoho let později jako vážené pány profesory na sklářské škole.
Marta Kerhartová Honza Novotný také? A Láďa Oliva byl přísný profesor?
Milan Hlaveš Přísný, až pedantický. Ale velmi si ho dodnes vážím, možná i právě proto.
Marta Kerhartová On měl, myslím, dobré výtvarné názory a byl takový pedant i na sebe, on byl vždy velmi pracovitý. Měl nápady, že by se určitě dobře uplatnil, kdyby býval mohl podnikat. Měl ducha, jehož zajímalo vysloveně všechno možné. Z měděného drátku třeba udělal - ještě to mám někde schované – takové ozdoby, jaké mívali staří Slované. Moc hezké, dalo se to zapnout jako spona. Takové brože jsme od něj dostávali, a prstýnky, moc pěkně udělané, precizně, nebylo to nemilé. A v ročníku s ním byli Vašek Cigler s Frantou Tejmlem. To byl ohromný ročník. Každý z těch tří byl úplně odlišná individualita. Vašek byl takový volný, tak jako je dodnes, a Franta Tejml byl zas úplně jiný. Moc hodný člověk.
Milan Hlaveš Bohužel jsme se nikdy nepotkali.
Marta Kerhartová Toho už léta nikdo nezná. Měl vždy úplně jiný výtvarný projev a všichni jsme byli napnutí, když poprvé přinesl Kaplickému ke konzultaci ty své zvláštní kresby. Ta zvířata byla fantastická! Každý týden jsme ukazovali profesorovi Kaplickému, co jsme udělali mimo školu. Já jsem například chodila kreslit do zoologické zahrady, pak do baletu, to se mnou chodil také Honza Novotný.
Milan Hlaveš On měl ty kresby baletek schované.
Marta Kerhartová Chodili jsme do taneční konzervatoře a do Národního divadla. To bylo moc hezké, měli jsme tam volný přístup a do zoologické zahrady také, jenom na index. Chodili jsme tam každý týden kreslit půl dne v sobotu, kdy bylo volno. No, ale něco jsem vám začala povídat a teď jsem to spolkla... Ano, nosili jsme do školy vážné skici a Franta se jednou odvážil a přinesl profesorovi ty své kresby. Všichni jsme byli napnutí, to pamatuji jak dneska. Uznal mu to, líbilo se mu to a Franta potom tím stylem dál dělal. Šlo o to, že se najednou objevil Franta Tejml s úplně jiným názorem a Kaplický ho respektoval. To bylo moc hezké. Kaplický byl úžasný, takový precizní profesor, v životě nám ale nesáhl do práce. Nikdy. Zkritizoval nám ji, to ano. Každý jsme z něj měl respekt, velmi jsme si ho vážili. Nikdy ale nevzal tužku, aby do toho něco udělal. Toho jsem si považovala, a potom, když jsem sama učila, také jsem to nikdy nedělala. Zdá se mi surové, někomu do jeho práce kreslit, to je jeho věc. Později jsem si uvědomila, že Kaplický měl v sobě takovou toleranci, kterou by člověk u něho možná nečekal. Já jsem přišla na UMPRUM v době, když už se situace maličko uvolnila, nebylo to tak přitažené jako předtím. Bývaly to boje, školu přímo vedli komunističtí studenti. A ti hlídali nekomunistické profesory, jako byl Kaplický, Muzika, Stefan, Wagner. Tichý musel ze školy odejít. Kaplický nosil po kapsách impresionisty. Ti byli tehdy zakázaní. To je dneska nepochopitelné, kde končila kunsthistorie, protože impresionisté už byli moc velká moderna.
Milan Hlaveš A jak tak krátce potom mohly být přijímány věci, které jste dělala Vy s vašimi vrstevníky, které jsou už povětšinou abstraktní?
Marta Kerhartová Opakem byla třeba škola profesora Ullmanna, ta dělala sgrafita na hotel International v Dejvicích. Diametrální myšlenkové rozdíly...
Milan Hlaveš Takže s tím nebyly potíže, například tlaky, aby se člověk aspoň občas věnoval nějakému realismu?
Marta Kerhartová My jsme dělali studie aktů nebo kreslili stromy a kytky. To byly víceméně realistické studie. Jinak to, myslím, docela na škole brali. Nebyly s tím potíže. A pak: naše věci měly odezvu na zahraničních výstavách, což možná pomohlo.
Milan Hlaveš Řeknete mi ještě něco zajímavého o profesoru Kaplickém?
Marta Kerhartová Postavou malý Kaplický se přátelil s dlouhým Stefanem a byl to snad jediný člověk, kterému tykal. Dokonce i své manželce vykal. Ona mu tykala. Znáte věci paní Kaplické? Ona dělala krásné vědecké ilustrace, úplné miniatury, precizní. Lepší než fotografie, mnohem lepší. Knížky s jejími kresbami přírodnin vydávala Artia pro cizinu. Já jsem za ní chodívala a moc jsem si jí vážila.
Milan Hlaveš Tolerance pana profesora Kaplického musela být obrovská, připomenu například článek, který psal na obranu svého studenta Vladimíra Kopeckého do časopisu Tvar.
Marta Kerhartová On byl skutečně úžasný člověk. Respektoval i úplně jiné názory.
 

 
   

Copyright © 2001-2003 Polyconsult, s.r.o., Všechna práva vyhrazena.