Ohlédnutí za Mezinárodním hrnkovým sympóziem 2001  
 
Podstoupit toto nebezpečí znamená zjistit, co smíme - s Ivo Křenem o Cestě do středu Země
Marie Kohoutová - - vydání 23/2002

Za takovým cílem, ke kterému skrze ojedinělou výstavu směřuje skupina českých výtvarníků Rubikon, vás nevezme žádná cestovní kancelář. Jedinými průvodci zde v pražském Mánesu budou svou krásou okouzlující umělecká díla. Ale pozor - přes jejich oslňující podobu záhy zjistíte, že se na vás dívají jakoby hadíma očima, zneklidňují, aniž víte proč, chtějí něco, aniž víte co. Budete ponecháni sami se sebou, tváří v tvář svým myšlenkám. Takže záruky žádné, výsledek nejistý. Ale když už do pekla, tak na krásném koni.


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nemáme to jednoduché. Omezeni konečným prostorem Země, nadáni neobyčejným talentem k tvoření i ničení, žijeme tu své životy dobré i zlé. A zatímco tato duhová kulička, tato vesmírná jikra letí mrazivým prostorem bez konce, zdvíháme k nebi svou tvář, lidskou tvář. Nebe je zrcadlem, oceán jejím tajemstvím. A pokušení je veliké, neboť Bůh prochází jen občas, zato ďábel nahlíží co chvíli a je rozhodně zajímavější. Ponecháni, snad za trest, napospas sami sobě, rozehráváme svá dramata, hledáme osudová znamení, anděla strážného, hledáme jistotu a štěstí v lásce, v penězích, hledáme, kde se dá. Hledáme - ale co ?

 

Marie Kohoutová Moderátor:
Marie Kohoutová
Ivo Křen Host:
Ivo Křen

Marie Kohoutová Alvar Aalto vždycky tvrdil, že ambicí každého umělce by nemělo být nic menšího, než stvořit ráj svým dílem. Skupina Rubikon se vydala opačnou cestou, nehledá ráj, vydala se do středu Země a zkoumá ji ve všech možných souvislostech. Vydává se do jejího nitra, vydává se do prostoru kosmu, vydává se do hlubin oceánu, navštěvuje tajemné fantazijní světy, jaké je lidská mysl schopna vytvořit a představit si. Obecnou představu ráje máme za tisíciletí své existence zpravidla spojenou se stavem totální blaženosti, který - doveden do důsledků - vlastně přivádí člověka a lidstvo samo k úpadku, k nudě. Cesta do středu Země v pojetí skupiny Rubikon je plná dramatických zvratů, nečekaných situací, plná strašidelných a hrůzyplných bytostí a člověk musí sebrat veškerou odvahu, aby to, co tam uvidí a s čím se setká, přijal a překonal. Znamená to tedy, že tato cesta je přes všechna nebezpečenství progresivnější a tváří v tvář neznámému a nejistému vede člověka k zdokonalování a možná k té skutečné blaženosti ?
Ivo Křen Já nevím, odkud začít. Hledání ráje a cesta do středu Země se vůbec nemusí vylučovat. Střed Země to je obrazné vyjádření, střed je zde jakýsi bod, odkud vidím vše a mám jakýsi nadhled. I na Islandu šlo o stylizaci, tam to byla i hezká slovní hra, protože na Island situoval Verne svůj román. Není to o hledání jakýchsi podzemních prostor a potkávání se s příšerami, je to sonda do sebe sama, v každé jednotlivé části. Je to o tom, zkusit činit věci, které ony jednotlivé části nabízejí.

Zkusit se u Honzy Exnara vcítit do toho, že tady je obrovský prostor a že pokud jím budete cestovat, uvědomíte si, jak maličká v prostoru je Země a jak výjimečné místo to je. A třeba jakým výjimečným znakem pro tento bod je lidská tvář a co všechno ta lidská tvář může znamenat. V podstatě by byla jednou z nejvýznamnějších charakteristik Země.

Navazuje Jaroslav Matouš. Je to velice senzitivní autor a vidí věci, které obvykle míjíme ať jsou to chvějící se listy, zamrzlá kalužinka, příkop, kde jsou různé struktury trav. Všímá si toho, co člověk, zahloubán do svých myšlenek a problémů, míjí. Kolem něj je ale spousta drobných světů, jen se k nim obrazně řečeno shýbnout. Pokud se naučíte pozorovat tyto věci, tak najdete skutečný ráj, protože i v nejhlubších depresích a problémech najednou zjistíte, že tyhle věci, tyhle drobné detaily Vás mohou potěšit. Zkuste se například někdy podívat na trávu zespoda - a najednou jste v džungli ! Rozhodně si užijete to, co tam uvidíte. Užijete si proto, že uvidíte nové věci jakoby jinýma očima. To je ten ráj, který je možné najít.

Další část cesty - Rybákova - je již problematická, protože tam se postavíte před pomyslné zrcadlo. Budete-li se v reálném zrcadle pozorovat hodně dlouhou dobu, přestanete vnímat jenom svou představu o sobě a může se stát, že časem uvidíte věci nevídané. Najednou si říkáte – já nepoznávám toho člověka naproti! Je otázka, co tam v nejintimnějším soukromí uvidíte. Jestli uvidíte, jak jste říkala, hlubinu, to peklo, pak to znamená, že se Vám začnou sčítat veškeré špatnosti, kterých jste původcem. Nebo naopak najednou začínáte nacházet sama sebe v tom dobrém. Není to nic o sebeoslavě, ale je to zase poznání sama sebe. Kamarád jezuita mi před dávným časem řekl jednu věc, která je zároveň hrozná i krásná, pokud ji začnete domýšlet do důsledků. Že obecně vnímaná rustikální představa pekla s čerty píchajícími vidlemi a s nějakými ohnivými kotli je velice jednoduchá, laciná, protože největší peklo - je jenom to zrcadlo. A o tom to je. Ti tvorové, které zpodobňuje Jaromír Rybák, jsou proto tak bizarní, že v nich je něco ukryto vevnitř. A jestliže je tam například drsná a krásná ryba, která se jmenuje Srdcerváč, nepochybuji o tom, že najdete ve svém okolí mnoho lidí, kteří by se vtěsnali do tohoto obrazu. Obdobně třeba Napoleon. A takto bychom mohli pokračovat i u dalších tří částí.
Marie Kohoutová Cesty jsou různé, mají různou podobu a různé důvody, proč jsou podnikány. Jaká cesta je smysluplná a jaká ne ?
Ivo Křen Každá je smysluplná. Každá svým způsobem, protože každá něco přinese. Ono se to lehce říká, samozřejmě že když narážíte na problémy, máte pocit, že přesně tato cesta smysl nemá. Smysl nemá ta cesta, kde se nic neděje, která k ničemu nevyprovokuje. Co nezabije, to posílí.“
Marie Kohoutová Takové cesty jsou plné nebezpečí. Co člověka posiluje na té cestě – víra, naděje, sebedůvěra, úkol, třeba i strach, nemožnost úniku …?
Ivo Křen Všechny možné aspekty. Ale hlavně ochota přijímat. Spousta problémů pramení jenom z toho, že člověk není ochoten přijímat podněty a zlobí se, když naráží na něco, co mu nesedí. Protože jsem i jedním z autorů, posiluje mne, když se daří práce. Každý, když ze sebe vydolovává podněty, sám sebe neustále překvapuje a sám sebe zásobuje jistým štěstím. Když vycházejí věci tak, jak vy chcete, tak člověk zažívá pocit absolutního štěstí. To, jak reaguje okolí, už může být rozdílné, někomu se věc může líbit, někdo ji zcela zavrhne. To je lhostejné. Ale ta chvíle, kdy ze sebe vydáváte něco a to něco Vám roste pod rukama, to jsou krásné momenty.
Marie Kohoutová Každý z autorů skupiny Rubikon je velmi vyhraněná osobnost, velmi zralá ve svém díle, a přesto jste se sdružili do určitého uměleckého seskupení. Lidé obecně se v podstatě sdružují do skupin, aby hledali určitou podporu, záštitu, aby se vzájemně podpořili a našli v ní útočiště a pocit bezpečí. Co vás, takové silné individuality, vedlo k tomu, abyste hledali podporu a posilu ve skupině Rubikon ? Abyste se vzájemně podporovali ve svých uměleckých východiscích ?
Ivo Křen Já bych to opravil od samého začátku. To není přesto, ale právě proto. Protože postavit skupinu z lidí, kteří si víceméně notují a ujišťují se v tom, že všichni děláme totéž a děláme to dobře, je trošku samonosné. Já jsem tyto čtyři autory oslovil právě proto, že každý z nich je velice rozdílný a právě tou rozdílností člověka provokují k tomu, aby byl flexibilní. Bylo by to velice jednoduché – najít si jednu rovinu a postavit si koridor, kterým se kráčí a všechno je v pořádku. Někdo, jehož vyjádření je úplně odlišné, vás samozřejmě nutí k tomu, pokusit se přemýšlet, proč dělá právě tyhle věci. Autoři jsou vzájemně rozdílní, mnohdy spolu nesouhlasí, hádají se, toto já bych udělal jinak atd., to je ale přirozená věc. Ale respektují se ! Je to úcta k práci někoho jiného, koho, byť nepřemýšlí jako já, si vážím a respektuji ho v právu na odlišný názor. To je prvotní předpoklad, aby mohla skupina fungovat.

A ještě další věc – pokud máme reprezentovat obraz českého skla jako takového - a my jsme ho nedávno prezentovali na třech výstavách - na Islandu, v Německu a v Norsku - tak jsou právě rozdílné autorské přístupy ukázkou velké umělecké potence ve spektru výtvarných názorů českého ateliérového skla.
Marie Kohoutová Máte pravidelné schůzky nebo konzultace ?
Ivo Křen Nemáme pravidelné schůzky a konzultace všichni dohromady, já navštěvuji autory. Ale scházíme se všichni na výstavách, na různých výjezdech.
Marie Kohoutová Z materiálů, kterém mám k dispozici, vyplývá, že s každou prezentací projektu Cesty do středu Země, kde je pevně dané téma a tématické okruhy, se ale trochu obměňují samotné artefakty - exponáty v jednotlivých částech expozice. Jaká vůbec byla kritéria pro výběr děl pro takový projekt ? Protože z toho, co jsem tady viděla, je evidentní, že některá díla vznikla o několik let dříve, než samotná idea tohoto projektu. Vybírali jste z nabídky toho, co je a snažili jste se tomu vtisknout nějakou jednotící ideu nebo jste se sešli a řekli jste si – uděláme takový a takový projekt ?
Ivo Křen Bylo to něco mezi. Pro Island jsme chtěli připravit výstavu, která bude postavena ne na skle jako takovém, ale především na tématu. Jelikož na přípravu bylo málo času, hledal jsem v tvorbě všech autorů existující témata, která by bylo možné sjednotit do většího a myšlenkově uzavřeného celku. Tím se stala Cesta do středu Země transformovaná do podoby jiného principu - cesty k sobě samému.

Zmíněná dílčí témata vycházela z tvorby autorů, kterou ve větší či menší míře prolínají, vynořují se a zase zanořují v průběhu jejich letité tvorby a proto jsme vybírali nejprve z dokončených věcí a vyjasňovali si názor na obsah těchto prací. Potom každý tvořil další díla již konkrétně zaměřená. Pro pražskou výstavu se exponáty skutečně z velké části obměnily, protože bylo více času na tvorbu k zadanému tématu.
Marie Kohoutová Kde bude další zastávka tohoto projektu a s jakým hostem ?
Ivo Křen Já bych zatím o těch hostech i projektech pomlčel, všechno je v jednání – západní Evropa je v jednání a v jednání je i Asie. Co se týká hostů, hosté jsou věcí naší volby. Je to hezká věc kolegiality a nám to dává dobrý pocit. Zvali bychom hosta vždycky z té země, kde se výstava bude konat .
Marie Kohoutová Když vybíráte uměleckého hosta, snažíte se vybírat uměleckou osobnost kontrastní k vašim vystavovaným dílům nebo člověka, který je naladěn na podobnou vlnu nebo který je tak významný představitel tamního sklářského umění, že ho nemůžete obejít ?
Ivo Křen Pro tuto, ale i pro ty další prezentace samozřejmě vždycky budeme vybírat autora, který přináší něco zajímavého mimo kontext vystavující sestavy. Nechtěl bych však, aby se host ocitl v poloze „toto je projekt Rubikonu a k tomu přilepené něco“. Rád bych projekt doplnil o jiný aspekt pohledu na tuto „Cestu“, protože samozřejmě nemá jen pět možných zastávek. Taková cesta poznávání může mít „x“ odboček, různé způsoby vidění. Takže, rád bych hosty dosazoval jako kamínky do této mozaiky.
Marie Kohoutová Je ještě něco důležitého, co byste chtěl říci k výstavě a celému projektu Cesty do středu Země ?
Ivo Křen Aby ji každý zkusil navštívit, aby se na věci podíval, aby si zkusil přečíst texty, které nejsou o tom, který autor kdy a co vytvořil, jak skvěle tvoří a jaké přináší nové trendy. Je to nabídnutá ruka, aby si každý prostřednictvím obsahu vystavených prací zkusil přemýšlet o sobě i věcech kolem nás. Když se to naplní u deseti lidí ze sta – bude to nádherné !
 

 
   

Copyright © 2001-2003 Polyconsult, s.r.o., Všechna práva vyhrazena.