Ohlédnutí za Mezinárodním hrnkovým sympóziem 2001  
 
Měděná lazura
Petr Exnar, Hradec Králové - Technika, technologie - vydání 18/2002

Měděná lazura je jednou z malířských technik využívaných pro dekoraci skla. Na rozdíl od stříbrné lazury však byla objevena až Bedřichem Egermannem v Novém Boru počátkem 19. století a je technologicky mnohem náročnější. Základem je difůze měďných kationtů z lazurovací směsi do povrchové vrstvy skla náhradou za alkalické kationty ze skla a následnou redukcí měďných kationtů na kovovou měď. Vedle lazury krásné červené barvy je vyráběna i černá lazura.


 
 

Objevitelem měděné lazury je Bedřich Egermann, který její výrobu také počátkem 19. století v Novém Boru zavedl. Technologický postup nanášení lazury je zařazován mezi malířské techniky, které lze kombinovat se všemi mechanickými a chemickými způsoby dekorace. Nanášení se může provádět štětcem, stříkáním nebo tiskem. Protože lazura barví pouze velmi tenkou povrchovou vrstvu vlastní hmoty skla, při jejím použití se nemění kvalita povrchu skleněného výrobku a je zachován jeho přirozený lesk.

Na rozdíl od stříbrné lazury je proces vzniku měděné lazury podstatně složitější a pro dosažení reprodukovatelných výsledků vyžaduje mnohem více zkušeností. Prakticky se lazurování provádí nanešením lazurovací směsi (síranu měďnatého ve směsi s okrem a vodou) na povrch skleněného výrobku a následným tepelným zpracováním. Obvykle je třeba trojího výpalu za výrazně rozdílných podmínek.

Při prvním výpalu za přístupu vzduchu nastává difůze měďného kationtu z lazurovací směsi do povrchové vrstvy skla výměnou za kationt alkalického kovu (většinou sodíku) ze skla. Možnost výměny je dána shodným elektrickým nábojem a podobnou velikostí kationtů. V lazurovací směsi je však primárně přítomen měďnatý kationt (Cu2+), který do skla prakticky nedifunduje. Vzájemnou reakcí měďnatého kationtu se sloučeninami železnatými z okru se část měďnatých kationtů zredukuje na měďné kationty (Cu+), které již do skla difundují. Protože difůze měďného kationtu do skla je několikanásobně pomalejší než stříbrného kationtu, technologicky je používaná teplota přibližně 50 oC nad transformační teplotou skla, t.j. asi 550 až 600 oC. Měďné kationty pronikají do skla do hloubky desítek mikrometrů a sklo prakticky nebarví. Žlutozelená barva skla po prvním výpalu je způsobena hlavně měďnatými kationty, které vznikly zpětnou oxidací z části měďných kationtů ve skle. Po vyndání z pece se zbývající lazurovací směs omyje vodou.

Druhý výpal se provádí za silně redukčních podmínek při teplotách kolem 400 oC. Jako redukční činidlo se používá uhlí, zemní plyn nebo vodík. Při tomto výpalu dojde k redukci na kovovou měď a sklo má v odraženém světle černou a v procházejícím tmavě zelenou barvu. Nechá-li se redukce proběhnout za vyšších teplot s prodlouženou dobou výpalu, získá se sametově lesklá, jiným způsobem nedosažitelná černá lazura, nazývaná "ušlechtilá malířská čerň".

Při třetím výpalu za přístupu vzduchu dochází při teplotách kolem 550 oC ke shlukování atomů kovové mědi do částic koloidních rozměrů a vzniku červeného zbarvení.

Chemické složení skla má značný vliv na rychlost difůze měďného kationtu a tím i na celý proces výroby lazury. Prakticky se používají hlavně alkalickovápenatokřemičitá skla. Pro výrobu je nutné použít polotovary z homogenního skla a pokud byl povrch výrobku dezalkalizován plamenem, je nutné jeho odleptání v lázni kyseliny fluorovodíkové.

Lazurovaný povrch má vyšší chemickou odolnost proti původnímu povrchu, protože je však hloubka lazury velmi malá, musí se povrch chránit proti poškrábání.

Na rozdíl od stříbrné lazury je měděná lazura používána prakticky pouze pro dekorační účely. Na obrázku 1 je jako příklad uvedena sklenice firmy Egermann Nový Bor.
    
Literatura

Volf M.B.: Chemie skla. SNTL, Praha 1978.
Bachtík S., Pospíchal V.: Zušlechťování skla. SNTL, Praha 1964.
Exnar P.: Stříbrná lazura. Glassrevue.com, vydání 16/2002.

 

 
   

Copyright © 2001-2003 Polyconsult, s.r.o., Všechna práva vyhrazena.